Tři muži se zamilují do jedné ženy, na úspěšný román to ale nestačí
Bernhard Schlink, píšící právník a autor Předčítače, který už dnes patří ke klasické literatuře, to nemá jednoduché. Všechny jeho další romány jsou nutně s jejich výtečným předchůdcem srovnávány. A žádný z nich neobstojí. Ani ten poslední, Die Frau auf der Treppe (Žena na schodišti), který vyšel v tomto měsíci ve švýcarském nakladatelství Diogenes.
Děj Ženy na schodišti lze komprimovat do jedné věty: tři muži se zamilují do jedné ženy. Podrobněji: první z nich je bankéř Grundlach, její první muž. Tomu ji přebral malíř Schwind, který maloval obraz, v kterém objekt zbožňování jménem Irena, sestupuje nahý ze schodů. Odtud tedy název plátna i románu. Třetím mužem je vypravěč příběhu, právník, který vstupuje do hry angažován malířem. Jde o spor mezi ním a bankéřem. Předmětem sporu je výše jmenovaný obraz.
Generace 68Všechny románové figury patří k tzv. generaci 68, v Německu ustálený výraz pro generaci, která se v roce 1968 aktivně podílela na studentských protestech, tedy generace Bernharda Schlinka, dnešního sedmdesátníka.
Irena zestárla, onemocněla, osamělaDěj románu se odehrává ve dvou časových rovinách a na dvou místech. Začíná v 70. letech minulého století ve Frankfurtu a pokračuje skokem o čtyřicet let později v Austrálii. Tam objeví vypravěč příběhu obraz Ireny kráčející po schodech v jedné galerii a rozhodne se po ní pátrat. Najde ji žijící na ostrově, nemocnou a osamělou. I bankéř a malíř ze Schlinkova románu měli nepřekonatelné nutkání dopátrat se své někdejší lásky a tak se všichni opět sejdou.
Náhody, které autorovi neuvěřímePříběhy, které vyprávějí, jsou vlastně různá vyznání lásky k jedné ženě, která nyní osaměle umírá. Mnoho z toho, co se v románu odehrává, může čtenář jistě připsat náhodě, ale i při veškerých sympatiích pro autora, ne všechno. Vidět na jiném kontinentě v galerii obraz, který byl pro život esenciální - prosím, to se může stát. Ale potkat v posledních kapitolách v této daleké zemi i ostatní účastníky příběhu, to už vyžaduje velkou porci vypravěčského umění.
Příběh nevěrohodný, postavy neživéBohužel, to se Bernhardu Schlinkovi moc nezdařilo. Příběh je nevěrohodný a ani jeho figury nejsou přesvědčivé. Mají vše, co k nim patří, jsou z masa a kostí, ale přesto jsou neživé, jako by dálkově ovládané. A pro úplnost: v tomto případě je na škodu i Schlinkův literární styl - hladký a bez kudrdlinek. Postavy románů působí o to více anemicky. Z mnoha zveřejněných rozhovorů s autorem lze usoudit, že ani on sám není s některými románovými figurami zcela spokojen, když říká: „Ano, Grundlach a Schwind se trochu nepovedli, ale přesto jsou to postavy, které jsem stvořil a které mi přirostly k srdci.“ Tak snad příště.
