Tunguzský meteorit byla atomová bomba. Historie se pořád opakuje a Petr Stančík vyseděl Andělí vejce
Petr Stančík se ve svém novém románu s názvem Andělí vejce opět vrací do historie, konkrétně do přelomu 19. a 20. století. Hlavní hrdina, Augustin Hnát, je na první pohled běžný osamělý otec a sedlák, postupně se ale ukazuje, že díky své bystré hlavě má za sebou velmi bohatý život.
„Ten román musí končit v roce 1945, konkrétně 12. května,“ naznačuje Petr Stančík, „a tam jsem si vypočítal, když ten hlavní hrdina má na závěr něco přes 40 let, že by se měl narodit někdy na konci 19. století. Ale je pravda, že mám to 19. století rád už od dětství, protože já jsem ještě jako dítě jezdil parním vlakem, poslední linka jezdila na tahu Choceň Česká Třebová, jestli se nepletu, v 70. letech minulého století a tisíciletí.“
„Samotný Augustin Hnát je postavou takřka cimrmanovského ražení – příležitostný spiritista a básník, strůjce nevšedních vynálezů, mistr v pálení kořalky, hrdinný dragoun a později legionář. Všedností rozhodně netrpí ani hrdinův život rodinný, ztělesněný čarokrásnou manželkou Lenkou a dvěma dětmi, stejně jako jeho venkovské kulisy – osobitými figurami zalidněná obec Smylavoda. Zdaleka největší rozlet ovšem autorově fantazii a bytostné zálibě v mystifikaci dopřálo Augustinovo několikaleté angažmá v československých legiích.“ Petr Nagy
Hlavní napětí knížky pramení zřejmě z užití dvou časových rovin. Čtenář nahlíží na současnost hrdiny, ale zároveň se mu promítá průběh jeho života. Původně, ale podle vyjádření autora, se dvěma rovinami nepočítal: „Mělo to být chronologické od narození, ne snad ke smrti, ale k tomu vyvrcholení v roce 1945. Ale pak jsem si řekl, že by to bylo zajímavé, protože jedna z myšlenek té knihy jsou opakující se dějiny. Tak jsem si říkal, že rituály, které se dělaly na statku v raního krmení zvířat přes zemědělské práce až večer ke spánku, že vlastně bude zajímavé, když se ten jeden den odrazí v celém životě. A pak už mě napadlo, že to budou dvě časové linie, a myslím, že to docela funguje, že se to v sobě hezky zrcadlí.“
Historie se pořád opakuje Pro příklad opakování funguje v románu Petra Stančíka klíčová postava babičky hlavního hrdiny, která postupem času už říkala jenom „všecko se pořád opakuje a lidi se z toho nepoučí“. Do jaké míry je právě toto heslo, které autor v díle schoval jako zásadní sdělení knihy? „Jestli je to vysloveně zásadní sdělení, to bych si možná netroufl říci,“ odpovídá autor, „ale popravdě tomu věřím a říkali to už staří Římané, takže se to opakuje přinejmenším jako toto poznání. Myslím, že kdybychom jenom trošku historii znali a uvědomili si ji, tak bychom si ušetřili spoustu potíží a problémů do budoucna.“
