„V domě U kohouta se svítí. V domě U minuty tma“
Nejen zastávkou Na Knížecí, také v Emauzích, na Štvanici či kolem zahrady Kinských prochází a pozastavuje se básník Karel Šiktanc ve své nové sbírce. Pojmenoval ji právě takto: Na Knížecí, s podtitulem: Pražská preludia. Ilustracemi knihu doprovodil Jan Koblasa, vydalo Karolinum.
Vstup básníka Karla Šiktance do 21. století ilustruje nedávno vydaný osmý svazek jeho Díla, v němž jsou sdruženy sbírky Řeč ve stoje, Vážná známost, Nesmír a Čistec, pokrývající tvorbu mezi lety 2003 až 2012.
…u Panny na louži dávno se neslouží…Na Knížecí k výše zmíněným na první pohled odkazuje ilustracemi Jana Koblasy. Jeho počítačové grafiky provází šiktancovskou poezii od Vážné známosti. Podtitulem Pražská preludia na stejný „první dojem“ sbírka upomíná do ještě hlubší minulosti. V devíti skladbách, které jí rezonují, by se chtělo hledat rekapitulaci, ozvuky dávného, vzpomínky, vyznávání se z prožitků.
…u Václava na Zderaze hněv a lítost v rovnováze…Ono převracení toho, co bylo do podoby veršů k básnickému gestu Karla Šiktance také patří, ale jistě ne v prvním plánu. Stejně jako u něj nehledáme sentiment, rozplývavou či snad dokonce ustrnulou melancholii, a přesto je to poezie občas bolná a dotýkaná tak, že na rtech trne. A zároveň – pro čtenáře zde autor otevírá své nitro velmi intimně a ukazuje mechanismus, z něhož svébytná poetika vychází – působivá i nutno říci uhrančivě svěží.
…v arkádovém domě ohlídne se po mně…Pražská preludia jsou setkáním básníka s „městem jménem Praha“. Takto přímo zde aluze někdejší sbírky sice nezazní, ale přece dostane čtenář po pár verších neoblomnou chuť nalistovat v knize, která tiskem poprvé vyšla v roce 1966, a pak ve druhém svazku zmíněného Díla. Potkáváme básníka u Čertovky nebo před orlojem, ale je to jiné, není to „znovu“ a nejen proto, že uběhlo nějaké to desetiletí.
…na Moráni první tání…Tehdy byl vypravěč okouzlený nekonečným obzorem k pojmenování, vší tou mytologií v kameni, vodě i zemi; filigránem pohádek a pověstí, tísní mezi estétstvím a pravověřím významu. A teď? Brus je stejně čistý, navíc cizelovaný úsporností. Letokruhy na těsno, a jinde v širších mezerách mezi slovy, jistě nespočítáme naráz.
To, co je zde řečeno, jistě nevzniklo „na jeden nádech“, jako by autor nasázel těch devět kamenů do kruhu – beze spěchu, ale rukou úctyhodně jistou: „V domě U kohouta se svítí./ V domě U minuty tma.“ Bez rozpaků, hned první básní se ocitneme v centru města, ale neklidný „průvan Týna“ popostrčí čtenáře do děje, do dějin, kdy chlapec doprovází (v básni I hořelo) dívku: „A vzít ji za ruku bylo stokrát přednější/ než ta tíseň.“ … „než těch dvášedesát leteckých pevností z poledne. I než ty ohně.“
…chci chvíli honem zachránit…Karel Šiktanc nejen že překlenuje čas, vyslovuje – řečeno jeho veršem: „co mi z ní do teď zbylo“, z první schůzky i z Prahy, z práce hlídače tenisových kurtů na Štvanici: „já byl Medová a Králová a Frýbort“, kdo dodnes pamatuje obstrukce pokrývání nechtěných jmen v české literatuře i paradox onoho ústraní na hřišti prominentů: „zvonil i sám ministerský předseda“, čteme ve stejné básni, a také: „Vanul šťastlivej vítr:/ půl pozpátku tratil se Fífa z mrtvých/ hlavní bránou a my tleskali,/ tichý blázni“. Kdyby býval Karel Šiktanc sepsal své osudy detailně, třeba den po dni, možná bychom přehlédli tresť krásy, kterou viděl, jádro i kouzlo chvil.
…a chvíli jenom utopit se s tebouObvykle, nebo alespoň v posledních sbírkách, mívá Karel Šiktanc „tu vyvolenou“, která dá sbírce název. Tentokrát je to jinak: jako by všechny vzájemně čímsi prolínaly. Na Knížecí je zkrátka zase originál – současná i stále okouzlená vesmírem jazyka: „Pořád ty inštrumenty…“ říká se tu, a kousek před tím: „K neumlčení, k nezabití motiv…“ Karel Šiktanc rozezněl známé nástroje, ale to, co na ně zahrál, je ohromně nové.
