Věřit v člověka lidem navzdory, doporučuje kuchařka Róza
Róza, hlavní postava románu francouzského spisovatele a novináře Franze-Oliviera Giesberta, nazvaného Himmlerova kuchařka, se narodila v Arménii. Dnes je jí sto pět let, provozuje restauraci v Marseille a stále si udržuje dobrou náladu i zájem o dění kolem sebe. Je svérázná a vše kolem ní působí poněkud bizarním dojmem – tak jako celé dvacáté století.
„Svět začal bláznit v roce, kdy mi bylo třináct let. Možná to na nebi nebo jinde ohlašovala nějaká znamení, ale musím přiznat, že v Sainte-Tulle jsem si ničeho zvláštního nevšimla.“ Třinácté narozeniny oslavila Róza v roce 1920. V té době už zažila první genocidu, znásilňování, ponížení. Narodila se jako Arménka, její rodina byla vyvražděna a Róza se na lodi tureckého beje dostala do Francie.
Jak přežít dvacáté století?„Nedívala jsem se nikdy dál než na zítřek. Příliš mě zaměstnávalo zavařování, svážení sena, dopisování úkolů, hraní se psy, válení těsta, stříhání růží, mazlení s kočkou, péče o zrání sýrů, modlení k pánubohu, vaření, krmení slepic, trhání rajčat, stříhání ovcí nebo snění o klucích.“ Jenže svět kolem ukazoval Róze svoji realitu ve vší hrůze: dvě světové války, útlak, vyhnání. Jak bylo možné přežít dvacáté století v duševní svěžesti?
Mládí na celý život„Přátelskost světa, stromy, zvířata a knihy mi zabránily vidět za obzor. Zatímco dějiny v několika měsících vykolejily, mně trvalo dlouho, než jsem si to uvědomila a než jsem pak pochopila, že za to může pár lidí, mezi nimi zejména Georges Clemenceau, geniální protiva, velikán, král zábavných výroků jako třeba toho, z něhož jsem si udělala své heslo: ´Když je člověk mladý, je to na celý život.´“
V pekle dějin je život rájemRóza shodou okolností vařila pro Heinricha Himmlera i pro Hitlera. Potkala Sartra i Simone se Beauvoir, procestovala Evropu i Čínu. Několikrát se provdala, několikrát ovdověla a věrným průvodcem na životní pouti jí byla především mločí samice Theo. Giesbert vypráví příběh své podivuhodné kuchařky v bystrém rytmu, bez sentimentu, zato často ve vtipných bonmotech. Himmlerova kuchařka je čtení vtipné, ironické, občas ale též hořce tragické. S nadsázkou lze říct, že pokud se čtenář nad knihou neubrání slzám, nebude si úplně jistý, jestli roní slzy radosti nebo žalu, ze smíchu nebo z pláče.
