Všichni ti úžasní, vtipní a nepochybně nakreslení
Dějiny československého komiksu 20. století připravil čtyřčlenný autorský tým, jemnovitě Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret, Michal Jareš. Pracovali pod záštitou Ústavu pro českou literaturu v rámci aktivit Centra pro studium komiksu. Podíl na zdárném výsledku měla i Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Knižní podobu zajistilo nakladatelství Akropolis.
Počin nepřehlédnutelný – krabice, do které jsou tři svazky Dějin československého komiksu 20. století poskládány, je 30 cm vysoká. Dílo závažné, o jeho hmotnosti už bylo mnohokrát referováno. Dalším znakem je ne obvyklé provedení – vazba uložená v tvrdých deskách (ne knižních, ale upomínajících kancelářské šanony), o jejichž odolnosti můžeme pochybovat, protože několikeré otvírání dvou dílů dějin, které v úhrnu nasčítají 1000 stran už je provázeno zvukem oznamujícím, že svazek vázaných listů se od ochranné obálky nenávratně odděluje.
Investované prostředky jsou na této knize vidětLeč tohle všechno jsou jen vnější, formální znaky. K nim lze přičíst vynikající kvalita tisku, na pohled je to dílo velkorysé až příliš, protože nelze si nevšimnout prázdnoty vedle poněkud sražených tiskových sloupců.
Shromáždit, popsat, systemizovat, analyzovatAle, jak řečeno, tohle jsou okolnosti doprovodné, logicky předcházející otevření prvního dílu a nahlédnutí do autorského úvodu a dál do obsahu dějinného atlasu, souhrnu, či jak pojmenovat záležitost, v níž se o komiksu dvacátého století v českém a slovenském prostoru dozvíme vše, protože snahou autorského kvarteta bylo: „jej v úhrnu co možná nejpřesněji a dle našich schopností nejpoučeněji popsat, systemizovat a analyzovat“.
Podobně jako autoři jen lehce rekapitulují problematiku pojmenování této „obrazoslovní vyprávěcí formy“, jak precizně v Úvodu řečeno. Rozsah je daný názvem, dvacáté století mezi lety nula a nula. Vnos, který zřejmě chtěli zdůraznit, je zásadní význam formy v daném prostoru a čase. Jak správně autoři připomínají, komiks má (či měl) handicap: „v oné dominantní dedikaci nedospělým čtenářům“.
Problém je nepochybně širší, přesahující rámec těchto Dějin Čtenáře jistě napadne otázka: Jak to s komiksem doopravdy je? V jaké pozici se nalézá, ke kterému uměleckému druhu měl kdy blíž a jaké jsou možnosti. Pohybujeme se komiksem více ve výtvarnu nebo v literatuře? Autoři se rozhodli pro druhou oblast, což bylo asi nutné z důvodu umístění jejich badatelny, střediska s posláním konzervačním, archivujícím jistě kilometry tištěných vydání Humorů, Šibeniček, Rarachů i Českých slov. A to jen namátkou otvíráme Dějiny v pasáži věnované asi nejproslulejšímu pre-komiksovému tvůrci, Josefu Ladovi v letech 1918-1925. Ještě nalistujeme stránky věnované Ondřeji Sekorovi, Rychlým šípům, Kájovi Saudkovi i Čtyřlístku. To jsou kánony žánru, mimo to čteme a prohlížíme zástupy Pepin a Pepíků, Bedříšků i Voříšků, Karlíků, Alíků, Optíků a Pesíků. Dolistujeme se k Cukrové planetě, Barbánkovi, Couru a Courkovi, Žlutému psíku i Zelenému Raoulovi.
Jsou to jistě poctivě zpracované Dějiny. Přece ale zůstanou v kategorii sběrového důkazního materiálu. Přes megalomanský rozměr dvou svazků (třetí útlý obsahuje Rejstříky) se ale nepřenesla jedna věc. Kam komiks opravdu patří? Staletí ho předikovala coby oporu těm, kteří nečtou. Současnost se tváří nerozhodně, ale zkušenost spíš vnímá výraznější vývojový posun v oblasti výtvarné. I když v českém literárním ústavu mají na komiks „centrum pro studium“, dluh neochvějné definice literární teoretické i historické konstrukce tohoto úkazu, se dál vznáší i nad těmito tisícistrannými vodami.
