Z vikinského šlechtice křesťanským mučedníkem. Románová mozaika inspirovaná postavou sv. Magnuse
Románem Magnus, který vydalo pražské nakladatelství Dybbuk v překladu Petry Martínkové, se českému čtenáři vůbec poprvé představuje oceňovaný skotský spisovatel a jeden z nejvýznamnějších představitelů orknejské literatury George Mackay Brown (1921–1996).
Autor rozsáhlého díla, zahrnujícího básně, povídky, romány, divadelní hry i texty publicistické, strávil na rodných Orknejích většinu života a právě tamní dějiny, folklor a příroda se staly výrazným zdrojem jeho inspirace. Důležitou roli ostatně hrají i v jeho nejznámějším románu z roku 1973, jehož hlavním hrdinou je sv. Magnus – vikinský šlechtic, kterého počátkem 12. století kvůli boji o moc zavraždil vlastní bratranec.
Jak se dočteme v zasvěceném doslovu Petry Johany Poncarové, osvětlujícím historický kontext vylíčených událostí i životopisná fakta u nás nepříliš známého spisovatele, poutavý příběh Magnusova života a smrti pronikl i do řady Brownových básní, nejpůsobivějšího ztvárnění se mu však dostalo v přítomném románu. Postava severského vládce, který byl nakonec svatořečen, nadto ztělesňovala další z jemu blízkých témat, jímž se pro literáta okouzleného křesťanskou liturgií stalo náboženství. Nutno však podotknout, že samotnou středověkou církev autor ve svém románu nikterak neidealizuje, ba právě naopak.
Inspirace magnusovskou legendouSvatý Magnus ovšem přitahoval pozornost lidí a probouzel imaginaci umělců již dávno předtím – jeho životní příběh se mimo jiné stal ve 13. století součástí islandské ságy Dějiny pánů Orknejí a byla mu zasvěcena třeba románská katedrála v Kirkwallu. Brownův Magnus, na jehož motivy později vznikla i komorní opera, má však do klasického biografického románu poměrně daleko. George Mackay Brown nevypráví příběh orknejského světce přehnaně realisticky ani souvisle – osm kapitol jeho knihy představuje osmero výjevů, co do stylu a žánru dosti různorodých, které ve výsledku zachycují Magnusův úděl způsobem, v němž se zajímavě mísí historická fakta s náboženskou legendou a uměleckou fikcí.
Přestože Browna samotného podle autorky doslovu fascinovala „radikální proměna sveřepého vikinga v pokorného křesťanského mučedníka“, románový Magnus Erlendson je od samého počátku líčen jako zbožný muž holubičí povahy, nehodící se svým naturelem pro úkoly, které před něj kladl jeho původ, a zápasící s bratrancem Hakonem Paulsonem o vládu nad Orknejemi spíše z pocitu povinnosti vůči svému dědictví. Pestrou mozaikou scén, z nichž ta úvodní zachycuje teprve svatební noc Magnusových rodičů a závěrečná už první zázrak nového světce, nás přitom provázejí rozliční vypravěči. Ti mnohdy reprezentují „pohled zdola“ a zobrazené události nahlížejí či komentují se zdravou skepsí a zábavnou mírou zemitosti.
Román osmi chutíMezi četné ozvláštňující prvky Brownova románu patří kupříkladu několik básní připsaných středověkému skaldovi, divadelní dialog hrdiny s ďábelským Pokušitelem, krátký exkurz do historie obětních rituálů či reportážní ladění vůbec nejdelší kapitoly, ve které je z jednotlivých svědeckých výpovědí rekonstruován průběh posledních okamžiků hrdinova života. Největší diskuze však již od prvního vydání románu vyvolává scéna, která příběh sv. Magnuse dosti nečekaně propojuje s tragickou smrtí protestantského teologa Dietricha Bonhoeffera. Ten přišel o život na samém konci druhé světové války v koncentračním táboře Flossenbürg nedaleko českých hranic.
Román Magnus je bezesporu dílem navýsost zajímavým co do tématu i formy zpracování. Je pravdou, že George Mackay Brown nakládá se svým hrdinou a jeho příběhem po svém, nechávaje vyniknout ty stránky osobnosti sv. Magnuse a takové momenty jeho života, které nahrávají jeho vlastní interpretaci magnusovské legendy a dávají vyniknout mysterijní povaze křesťanství. To ovšem nemění nic na tom, že svou prózou skládá Brown tomuto světci nevšední hold, jehož literární kvality ocení i čtenář neznalý oné nevšední postavy skotských, potažmo severských dějin.
