Za Ivanem Martinem Jirousem
Kulturní svět zasáhla zpráva o odchodu klíčové a nepřehlédnutelné osobnosti českého literárního a hudebního undergroundu, která byla pro mnohé mentorem a vzorem morálně odolného člověka, stejně křehkého jako nesmlouvavého.
Od dob svého působení v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu nositel přízviska Magor, o mnoho let později držitel ceny Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně a Ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo a vězeňskou korespondenci, umělecký vedoucí a nehrající člen The Plastic People of The Universe, čestný občan města Humpolec, kritik a historik umění, ale především básník, autor patnácti básnických knih. Za jeho životem se ohlíží básník Miloš Doležal:
Včera, v předvečer svátku svého patrona svatého Martina, zemřel v Praze jeden z nejvýznamnějších současných českých básníků, legenda undergroundu a protikomunistického odporu v 70 a 80. letech a také občasný spolupracovník literární redakce ČRo – Vltava Ivan Martin Jirous. Bylo mu 67 let. Vědomě si nezvolil snadnou životní cestu – vždy proti srsti doby a bez zákrytu. A k tomu vybaven nesnadnou a nepoddajnou povahou, sedláckou paličatostí, zarputilou vytrvalostí a neodvozeným myšlením. Ostatně sám v roce 1977 napsal: „Určité věci a postoje považuju za důležitější než šťastný soukromý život.“ Tradované historky a novinové články o jeho opileckých řáděních a divokých scénách byly zavedeným divadelním kusem. Chceme-li se však Jirousově osobnosti skutečně přiblížit, musíme objevit celou řadu jeho vnitřních pater a suterénů, a tisíce protikladných ploch, ze kterých byl básník uhněten. Říká-li vizionář apokalypsy Vasilij Rozanov, že „duše je vášeň“, pak Jirousova duše byla rozhodně žhavá okuj, která dokázala propálit i kriminální zdi. Osm a půlleté vláčení bolševickými žaláři a lampárnami, pronásledován vnitřními běsy, a přesto svůj, rozpoznatelný po textech i výtržnostech. Připomínal mi ostnatého dikobraza – po duši křehký, plachý a samotářský, do světa bojovný, nastavený ostny, které uměl nečekaně a prudce vystřelit. Ivan Martin Jirous byl vším možným – básníkem, výtvarným teoretikem, organizátorem českého undergroundu, redaktorem Výtvarné práce, nočním hlídačem, topičem, zahradním dělníkem, přidavačem, uklízečem, signatářem Charty 77, vězněm, člověkem dochvilným se sloní pamětí, mykologem, náruživým čtenářem a lingvistou. A pro mnohé možná překvapivě katolickým křesťanem, který se ve svých básnických textech kajícně modlil a rouhavě plival, žalozpíval a něžně zahlížel krajinu s květenou a stromy. Ivanu Martinu Jirousovi bylo v životě dáno zakusit mnohé – jámu valdické věznice s kriminální svolní i osvětlená jeviště, na kterých přebíral řadu ocenění, bujaré tahy i sebemučivé záhryzy deprese. S Giovanní Pipinim však můžeme vidět, že je to jeden kontinuální příběh spojující zdánlivě neslučitelné – Papini říká: „I básník je ubožák, který trpí a raduje se ve svých chvílích. A čím více se raduje, tím více pak trpí. Je to tulák, který tvoří ony nedůležité věci, někdy však potřebnější než chléb.“
Čtěte takéArchivní rozhovor s Ivanem Martinem Jirousem
Ivana Martina Jirouse můžete slyšet přednášet své texty, konkrétně ze sbírky Okuje v sobotu 12. listopadu, v pořadu Svět poezie od 22:45. A v neděli 13. listopadu kvůli jeho nenadálému úmrtí dochází ke změně programu - od 18:30 začíná první díl z dvanáctidílné četby na pokračování z knihy Pravdivý příběh Plastic People.