„Za planou naši samomluvu netrestej nás, ó Pane!“
Jednoslovným názvem – Pálenka – pojmenoval Matěj Hořava svoji literární prvotinu. Žánr upřesňuje podtitul – Prózy z Banátu. Kniha s autobiografickými prvky, vydaná brněnským nakladatelstvím Host, je snivým i drsným pohledem do deníků i paměti autora, ale také do prostředí českých krajanů v Rumunsku.
Už první řádky ze sto dvaceti stránkové knihy naznačují, že autor dokáže na malém prostoru zaměřit drobný detail, nastavit ho do čtenářsky přívětivé podoby, ale také, že má odstup od svého díla a používá jazyk ohleduplně, a přece s imaginací. Stránka a tři řádky stačí, aby bylo zřejmé, že základní složkou Hořavových drobnokreseb je jednoduchost.
Prostředkem přitom není „čára“ popisuAutor volí tradiční postup: bere do ruky jednotlivé obrázky, portréty, fragmenty dějů uschovaných do vzpomínek a vypráví. Čtenáři před očima vyvstává zážitek, tragická okolnost, jako třeba v oné vstupní historce o dvou dívenkách zabitých bleskem: „Na pohřbu plakala celá ves, včetně faláře. Koně táhli vůz s dvěma bílými rakvičkami prašnou cestou ke krchovu ve stráni; včely bzučely v dopoledních květech a nebe bylo průzračně čisté…“
Zároveň básnivé vyprávění i snivý esej Próza Matěje Hořavy se nezakládá na chronologii, občas není jasné, nacházíme-li se v nedávné minulosti, anebo v současnosti pradědů. K tomu autora zřejmě inspiroval prostor, do něhož se uchýlil, snad před něčím utíkal, anebo ho tzv. zavála shoda náhod. Nemáme záchytné body, ocitáme se přímo v ději, z něhož postupně detekujeme souvislosti, přibližná data o životě v severních Čechách, přesídlení do Brna, osudové lásce, úniku do Bavoří, a pak ještě dál, ke krajanům v Banátu uchovávajícím nejen archaickou češtinu, ale též rurální způsob života, méně poškozeného alkoholem, více absencí ekologického cítění, o jehož „opojnosti“ nás ani poetický vhled Matěje Hořavy nepřesvědčí: „oheň v kamnech rozdělávám buď odraným středem kukuřičného klasu namočeným do nafty, nebo odřezkem z gumové duše“.
Zaslechnout zvuk zastaveného časuPovídky, či střípky knihy Pálenka jsou melange vrstev skutečnosti promísených s představami, kořeněných exotikou, kterou lze kupodivu najít i ve středoevropských parametrech. Matěj Hořava se noří do svého vyprávění, nese s sebou příkoří rozchodu, ztráty dětských ideálů i předčasné marnosti. Není už mladíček, debutuje v pětatřiceti, opouští tedy i naivitu raného mládí, explicitní romantismus – i proto je obraz krajanské vsi tak jímavý, protože je to skutečnost i absurdita zároveň, konzervovaný svět, jehož čas se zastavil kdesi v předminulém století.
Ať už byly pohnutky, jež Matěje Hořavu „vyhnaly“ na cestu do Banátu jakékoliv, ať čemukoliv z nevědomí otevřel pomyslná „stavidla“, v knižní podobě jeho reflexí či vizí vznikl osobitý literární tvar, čtivý, prostý i podnětný. A především pozornosti hodný.
