Zabila jsem naše kočky, drahá
V necelých devatenácti letech debutovala Dorota Maslowská provokativní knihou Červená a bílá, ve které popisovala život sídlištní subkultury svých tehdejších vrstevníků. Po deseti letech popisuje životní styl a pocity dvou kamarádek věkem těsně před třicítkou, jejichž svět je zaplněný nakupováním, sledováním seriálů, módních trendů a především předstíráním, že „single" je právě to, po čem nejvíc touží.
Autorka budí strach i zvědavostDorota Maslowská (nar. 1983) není obyčejná žena, která píše literaturu. Je výstřední, drzá, cynická; její díla neznají respekt ani k postavám, ani ke čtenářům, ani k autorce samotné. Ironie a sarkasmus prostupují každým odstavcem: „Je až k nevíře, kolik je možné vložit do jednoho, zdánlivě bezvýznamného pohledu! Kterým Fah oznámila Joanne, co si myslí o nemocnicích odpadků a levičácích, kteří je zakládají. Sami by v nich měli ležet a měli by si léčit zuby, kterých se nikdy nedotkl ortodontista, dredy plovoucí v mastnotě, byty plné krys a přízemní životní plány! Na zdraví!"
Text, při kterém zaskočí žvýkačkaKnihy Doroty Maslowské jsou nejzajímavější stylem. Ráda by dala do oběhu věty, které ještě nikdo před ní nenapsal; konzervativní slovosled není jejím kamarádem, je stylistickou experimentátorkou. Dáte-li méně zkušenému a s jejím přístupem k textu neobeznámenému konzumentovi přečíst jednu kapitolu z libovolné knihy, pravděpodobně mu žvejka, kterou zrovna bude likvidovat v puse, zaskočí: „´To nic není,´ odvětila Farah, ´to je chronický padání čela, trpím tím od dětství.´ Když se jí ho však podařilo vrátit na místo, vyskočila jí týlní kost přilepená páskou a ledabyle smotané mozkové ganglie se odvinuly jako zahradní hadice přímo k nohám ječící Ingeborg a pak pod kopírku. Vysypaly se a vystříkly všechny její myšlenky, obsese, všechny molekuly její psychiky, mikroskopická Joanne držící se hystericky tuby s lepidlem, hungarista nápisu WC, její matka receptů od laryngologa, Go s hranolkou, Ingeborg objímající vazač dokumentů a na úplném konci maličká Farah, které se jako zázrakem podařilo vylézt na krabičku od modafenu a díky tomu…"
Co si myslí domácí mazlíčciRomán Zabila jsem naše kočky, drahá může být současně čten jako fikce, ve které velmi inteligentní a sarkastická domácí kočka cynicky komentuje svou majitelku. Jako by tím autorka říkala: podívejte se, jak jsme směšní, už i naši domácí mazlíčci se nám smějí. Momenty, ve kterých se zase hlavní hrdinka proměňuje za onu domácí kočku, lze pro změnu interpretovat jako originální zobrazení krize lidské identity. Volbou poměrně konzervativních stylistických prostředků se Dorota Maslowská nestaví do pozice autorky, která nad svým manýrismem minulosti láme hůl; spíše se profiluje jako vyzrálá umělkyně, která pochopila, co to znamená použít lehkou a vtipnou metaforu.
