Zelený stan vypráví o tom, jak se navzdory hrozbám doby rodilo disidentské hnutí v Sovětském svazu

19. únor 2016

Jedna z nejvýznamnějších současných ruských spisovatelek, Ljudmila Ulická, přijela do Prahy představit svůj román Zelený stan. Knihu věnovanou osudu lidí spjatých se samizdatem vydalo v překladu Aleny Machoninové nakladatelství Paseka.

Nakladatelská anonce přibližuje obsah díla: „V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky - vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa - na stranu tehdy vyvržených literátů. A čtenář s napětím sleduje, zda na ní setrvají tváří v tvář všem hrozbám a výzvám doby, v níž se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí. Hrdinové hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti ubohé sovětské každodennosti a jsou si vědomi, že vnitřní svoboda se nachází právě v literatuře a kultuře jako takové. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.“

Populární a oceňovaná autorka se často věnuje nepohodlným tématům, ať už jsou to stalinské lágry, deportace menšin nebo boj za povolení potratů v poválečném Sovětském svazu. Kromě prózy píše i drama. Jak do literatury pronikala? „Velmi dlouho, pomalu a náhodou. Původně jsem si vybrala báječnou profesi - byla jsem genetička. Bylo to neuvěřitelně zajímavé a jen těžko bych tu práci opustila, ale genetika se mě zbavila sama. Dosti dlouho jsem nepracovala a bylo to vlastně těžké období - umírala mi maminka, pak se narodily děti.

Ale deset let poté život jako by začal znovu a byl to život, který už v jistém smyslu souvisel s literaturou: vůle náhody mě přivedla do divadla, kde jsem pak tři roky působila jako dramaturgyně a pomalu jsem začínala psát - víceméně z nouze, protože mi někdo pořád nosil špatné hry. Četla jsem je a chápala, že takové hry inscenovat nemůžu. Pokoušela jsem se to opravovat, ale pak jsem nahlédla, že je jednodušší napsat hru novou než přepisovat špatnou. Takhle jsem začínala. V divadle jsem pracovala tři roky a za tu dobu pocítila určitou jistotu. Takže když jsem ve dvaaosmdesátém roce z divadla odešla, byla jsem zcela připravena pro novou profesi. Tedy - teprve jsem začínala, a už jsem chápala, jak se v tom spisování vydovádím.“

03573133.jpeg

Když jsem četl vaše první knížky, pochopil jsem, že vaši hlavní hrdinové jsou vlastně hlavní hrdinky. To je taky náhoda?Víte, protože jsem člověk plachý, říkala jsem si, že musím psát jen o tom, co dobře znám. Bála jsem se, abych se v tom svém fantazírování nemýlila. Po čase jsem si ale uvědomila, že můj rejstřík je širší, a tak jsem ty čistě ženské hrdinky chvílemi opouštěla a rozběhla se i do jiných stran a snad i jiných epoch. Jasné ale bylo, že mým hlavním hrdinou je přece jen žena a tou epochou je čas, který jsem tu prožila. Začínala jsem tedy povídkami, které se odehrávaly v padesátých a šedesátých letech. Vlastně jsem tak znovu prožívala svůj život a vyjímala z něj do prózy celé kusy - jak biologii, tak třeba Krym či nakonec Daniela Steina, který je taky kus mého života, od nějž jsem se odtrhnout nemohla.

Když jste začala o Danielu Steinovi - myslíte si, že jako pro autorku dnes již světového jména je to váš hlavní román?Ne, to si rozhodně nemyslím. A popravdě řečeno žádnou stupnici něčeho hlavního a méně důležitého nemám. Asi před pěti šesti lety jsem přecházela od jednoho nakladatele k druhému a během velmi krátké doby jsem znovu musela přečíst to, co jsem zatím napsala. Byla to pro mě velká zkouška, protože jsem se měla zabývat něčím, co jsem vytvořila už dávno. Byla jsem z toho nervózní, ale myslím si, že jsem v té zkoušce obstála. Zaprvé jsem se nemusela stydět, protože všechno, co jsem napsala, bylo zcela přijatelné. Dnes bych možná některé věci udělala hutněji, ale ostuda to opravdu nebyla, a protože mám špatnou paměť, tak jsem ledacos zapomněla a některé pasáže tak četla s velkým zájmem.

Vyšel vám právě nový román - Jákobův žebřík. Ten hodně těží z korespondence vašich prarodičů. Jak jste přistupovala k tomuto materiálu?Víte, v tomhle románu je opravdu hodně skutečných událostí, samozřejmě časově hodně odlehlých, ale je v něm i plno mých vlastních emocí, o nichž jsem původně nepředpokládala, že bych je někdy zveřejnila. Když jsem ale ty dopisy otevřela a narazila na různá tajemství své rodiny, už jsem k sobě byla nelítostná - a mnohé věci jsem na sebe prozradila, i když hrdince jsem dala jiné jméno. Ta hrdinka je vystříhaná a sešitá ze mě, jako by to byla krejčovská práce. A tak je z toho nakonec román o generacích, o předávání dědičných vlastností od našich předků našim potomkům. A těch šest generací je popsáno jako souhrn různých lidí, ale zároveň se tu akcentuje cosi nejpodstatnějšího, co tyto lidi sbližuje a spřízňuje. Je tu téma krve, téma rodové a rodinné paměti a to jsou věci, které jsou pro mě s postupujícím věkem stále důležitější. Asi každý člověk, spějící ke konci života, klade větší důraz na svou minulost i budoucnost.

Jak se žije autorovi vašeho typu v dnešním Putinově Rusku?Když někdo klade takovouto otázku, zřejmě předpokládá i odpověď jistého typu. Musím říct, že si žiju skvěle: stýkám se s lidmi, které jsem si za své přátele sama vybrala, s nimiž je mi dobře a s nimiž se stejně jako kdysi navzájem podporujeme. Někteří už jsou bohužel navždy pryč. Dorůstá ale mladá generace, naše děti, které taky mají své problémy, ale zároveň je s námi staršími pojí vřelé vztahy. Dokonce bych řekla, že mé vztahy s mými dětmi jsou vřelejší a upřímnější než byly vztahy mé generace ke svým rodičům. Tato mlčící generace, která se bála vyslovit skoro cokoli, už je dne v zásadě pryč. Ano, musím říct, že já žiju dobře.

autoři: Marina Feltlová , ldo
Spustit audio