Jiří Stránský: Claudius a Gertruda

Potřetí se na scéně Divadla v Celetné objevil pochmurný dánský Elsinor. Po klasickém Shakespearově Hamletovi a Stoppardově apokryfní hře Rosencrantz a Guildestern jsou mrtvi, tentokrát vytváří kulisu původní české novince Claudius a Gertruda. Její autor Jiří Stránský se přiznává k prvotní inspiraci románem Johna Updika, který se také zabývá obdobím před známým příběhem Hamleta jako mstitele otcovy smrti. Děj hry zachycuje asi dvouměsíční období předtím, než se Hamletovi zjeví duch zavražděného krále.

Claudius je osudově zamilován do Gertrudy, která trpí ve svazku s násilnickým a hrubým starým Hamletem. V Claudiovi najde cit, který v manželství postrádala. Král ale její nevěru odhalí a dává Claudiovi jed, který má smýt jeho vinu. Jak víme ze Shakespeara, dopadne to jinak, starý Hamlet se stane obětí zločinu. Přitom Claudius nestojí o to být králem, přepokládá se, že vlády se ujme dědic trůnu Hamlet a jeho strýc s matkou si konečně budou moci užít klidné rodinné štěstí. Vnitřně nejistý Hamlet se však trůnu vzdá v Claudiův prospěch a vše je připraveno na to, aby se líbivý happy end změnil v tragédii. Sama o sobě hra na to, jak by mohla vypadat prehistorie Hamleta, je docela vynalézavá, horší je ale její konkrétní zpracování.

Především dlouhé, občas pseudofilozofující dialogy a příliš průhledné metafory jako by v tom zahlcení slovem dávaly zapomenout na přesnější a originálnější vedení motivů i charakteristik postav. Stránský musí do hry pochopitelně umístit hlavní aktéry dalších dějů, ale někdy si s nimi moc neví rady. Třeba Ofélie /přirozená Eliška Boušková/ je tady téměř do počtu, stejně jako Laertes /Marek Němec/, který trochu nelogicky supluje i roli Hamletova největšího přítele Horácia. Nakonec mu nezbývá než urputně přesvědčovat o své bratrské lásce k Ofélii. Lépe je na tom Polonius, kterého Pavel Zatloukal hraje jako milého stařeckého popletu skrývajícího v srdci obdiv a lásku ke královně. Starého Hamleta hraje František Kreuzmann snad až přehnaně energicky, ovšem text mu moc příležitostí k nějaké větší reflexi ani nedává. Přesto jeho dialogy s Claudiem Jana Potměšila jsou nejzajímavější z celé hry, mezi oběma to jiskří, skrytá animozita vybuchuje, souboj síly a ducha nemá vítěze. Claudiův tělesný handicap je zde nejen vysvětlen, byl raněn v bitvě se Saracény, ale je režisérem Špalkem velmi vynalézavě významově využit. Přestože se Potměšil snaží vložit do postavy i některé temnější tóny, Stránský ho až příliš vykresluje jako ušlechtilého intelektuála. Stejně jako Gertrudu Mileny Steinmasslové, která je tu především milující ženou i matkou. Chvíle, kdy musí řešit rozpor právě mezi ženou a královnou, patří k těm věrohodnějším. Milostné okouzlení a touha po klidném životě mimo královský purpur už tak přesvědčivě nevycházejí. Hra se jmenuje Claudius a Gertruda, ostatní postavy je tedy spíše doplňují, překvapivé však je, jak nevýrazně je napsán sám mladý Hamlet. Petr Lněnička ho proto hraje jako nevyzrálého studentíka, jehož nerozhodnost pramení z jeho mládí a nezkušenosti.

Claudiem a Gertrudou tedy v Divadle v Celetné završili svou hamletovskou trilogii. Přestože v inscenacích většinou hrají stejní herci a spojuje je šerosvitný Elsinor i podobné scénografické řešení, jde spíše o počin dramaturgický, v němž je ale hra Jiřího Stránského přece jen nejslabším článkem. To ovšem neznamená, že nepřitáhne do hlediště diváky. Ostatně kdo by si nechtěl zahrát na to, co by se stalo, kdyby se všechno událo jinak....