Kdo je tady ředitel? (recenze)

28. duben 2009

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel? Švandovo divadlo v Praze Překlad: František Fröhlich Divadelní adaptace Daniel Hrbek a Martina Kinská Scéna Petr Masopust Kostýmy Anna Forstová Hrají: Michal Dlouhý, Kamil Halbich, Alexej Pyško, Jaroslav Šmíd, Kristýna Frejová, Klára Cibulková, Klára Pollertová-Trojanová, Eva Leimbergerová, Luboš P.Veselý, Robert Jašków, Pavel Juřica Recenzuje Jana Soprová

Stále častěji se původní filmové kousky dostávají na divadelní prkna. Jedním z tvůrců, jehož díla se ocitla v hledáčku divadelníků, je Lars von Trier. Hlavním důvodem nejspíš bude to, že autora baví prolínání skutečného světa a světa divadelní iluze. To je ostatně i případ titulu Kdo je tady ředitel, kde skutečný majitel firmy léta předstírá, že je řadovým zaměstnancem a svými kolegy manipuluje pomocí fiktivního ředitele, který je údajně kdesi v Americe. Nastane ale chvíle, kdy chce firmu prodat a nerudný islandský kupec trvá na tom, že o koupi bude jednat pouze s ředitelem. Nezbývá tedy než si nějakého najmout... Herec, který se této role ujme, se ale postupně vymkne jeho režijnímu vedení... Potud základní zápletka hry. Zatímco ve filmu je celý příběh rámován a tzv. zcizován vstupy postavy režiséra, v divadelní adaptaci dramaturgyně Martiny Kinské a režiséra Daniela Hrbka byla tato rovina záměrně vynechána. V centru pozornosti diváka se ocitá konfrontace skutečného a divadelního světa a hraní rolí v nejrůznějších rovinách. Do děje vstupujeme ve chvíli, kdy se hrdina herec na WC na sebe pitvoří do zrcadla a s přehnaným patosem deklamuje text. Poté vstupuje do děje jeho protihráč, nenápadný zástupce ředitele, který herci Kristofferovi strká pod nos k podpisu smlouvu na krátký výstup v rámci podpisu smlouvy. Situace se ale vyvine jinak, a tak je potřeba smlouvu prodloužit. To ovšem spouští kolotoč bláznivých a absurdních situací. Neboť tak to bývá při improvizacích, kdy ani jedna strana netuší na čem vlastně je. Novopečený ředitel se seznamuje se silnou šestkou věrných zaměstnanců a samozřejmě, že to pořádně schytá - aniž tuší proč. Když žádá Rauna o informace, dozví se málo, o to je překvapenější, když se před ním postupně odmotává spletené klubko informací a frustrací jeho momentálních podřízených. Christoffer postupně zjišťuje, v jaké hře a koho vlastně doopravdy hraje. I když do jeho hry tím pádem vstupuje prvek osobního mínění a empatie, přece jen ho syndrom herce neopouští a trvá na dodržování základních pravidel dramatických situací a jejich vyvrcholení. To, co ve filmu vyznívalo do značné míry jako záležitost pro pár intelektuálů a chvílemi až poněkud nudná podívaná, získalo na jevišti Švandova divadla podobu crazy komedie, při které se diváci nadšeně chechtají. Přes tento krok, vycházející vstříc vkusu publika více než bývá na této scéně obvyklé, hra neztrácí svůj kritický osten vůči způsobu jednání ve firmách, kde jsou zaměstnanci využíváni až zneužívání a manipulováni tak šikovně, že si toho téměř nevšimnou. Další linie nejen poukazuje na patetické a mnohdy šmírácké hraní nejen na jevišti, ale i v životě - a navíc je tu přímá konfrontace se světem divadla, tedy kritika s lehkým nadhledem mířící i do vlastních řad. Na počátku tedy stojí dobře zvolený titul pojatý režisérem Danielem Hrbkem s lehkou nadsázkou a smyslem pro absurditu, ale především dobré herecké obsazení. V ústředí dvojici Rauna a herce Kristoffera si prý režisér hned od počátku představoval Kamila Halbicha a Michala Dlouhého. Oba dva se chopili svých rolí s vervou a nadhledem a dodali jim neodolatelné charisma. Je zajímavé, že přes zcela rozdílnou prezentaci jsou si tyto dvě postavy hodně podobné. A až na konci si uvědomíme, že nám vlastně vůbec neprozradili, jaké ty jejich postavy ve skutečnosti jsou, protože jejich pravá podstata je překryta několika vrstvami image. Halbich vykresluje Rauna s lehkou elegancí, jeho postava je lišácky chytrý intrikán s psíma očima žadonícíma o pohlazení. Tomu žádný ze zaměstnanců neodolá. Jen chvilku trvá jeho vztek obchodníka, když zjistí, že na něj Kristoffer vyzrál, ale vzápětí se vrací do oné pomilováníhodné polohy. Kristoffer ani na chvíli nevychází ze své snaživě patetické role, oddaného ctitele jistého divadelníka Gambiniho (patrně jakýsi náhradní Stanislavskij). Každá z dalších postav - Klára Cibulková, Klára Pollertová, Eva Leimbergerová, Luboš Veselý, Robert Jašków a Pavel Juřica - je nositelem nějakého typu neurózy. Chvílemi se mohou zdát figurkami z komedie dell´arte, či postavami z Pirandella, ale rozhlédněte se kolem... Většina lidí, kteří pracují ve větší firmě, v nich bezpochyby najdou podobu některého ze svých spolupracovníků. Specifickou postavou je obchodník Finnur, kterého kompletně v islandštině sehrál hostující Alexej Pyško. Arogantního humpoláckého Seveřana v kožichu s medvídkovskými kožešinovými klapkami na uších, který vrhá směrem k oponentům urážlivá hodnocení dánského národa, doplňuje kudrnatý křehký tlumočník Jaroslav Šmída, připomínající kapesního pejska radostně poštěkávajícího kolem svého přítele buldoka. I když téma hry samo o sobě - specielně v dnešní době propouštění - není veselé, rozhodně se na představení ve Švandově divadle příjemně pobavíte.

autor: Jana Soprová
Spustit audio