Muž bez minulosti (recenze)

Na inscenaci Muž bez minulosti v Dejvickém divadle podle stejnojmenného filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho mile překvapí hned několik věcí. Jednak to, že inscenace dodržuje celkovou atmosféru filmu i přes to, že celou dobu podtrhuje svou divadelnost a specifická omezení, která film řešit nemusí. Jednak ukázněnost projevu herců, jeho až minimalistická úspornost a dokonalá koncentrace většiny z nich. Potěší i hudební doprovod produkovaný živou kapelou a zpěváky zjevujícími se ve výklencích po stranách na úrovni prvních řad hlediště. Navíc inscenace občas přeroste i v jakýsi muzikál, když se postavy na jevišti občas tak nějak bezděčně přidají ke zpěvákům. Anebo mají přímo své vlastní pěvecké party.

Režisér Miroslav Krobot zaplnil malé jeviště Dejvického divadla značným počtem postav. A objeví-li se najednou, je jeviště zcela přeplněné. Mohou se v souvislosti s tím vybavit vzpomínky na přecpané jeviště v Našich furiantech Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Příběh muže v podání Davida Novotného, který v důsledku loupežného přepadení a úderu do hlavy ztratil paměť a ocitl se na periferii společnosti, aby nalezl nový život po boku obětavé ženy z Armády spásy, plyne pozvolna. Klidně. Jako lyrická báseň. Se severskou melancholií. Jako balada. Ovšem s dobrým koncem. Oproti filmu je ale inscenace mnohem humornější. Komika se však obejde většinou bez větších čísel. Objevuje se jakoby bezděčně. I když i to největší číslo, s vodkou náhodou nalezenou ve staré lednici trojicí mužů ihned zkonzumovanou, je brilantně vystavěné. A navíc nevnucované. Bez laciného podbízení. Vše zde má pečlivě odměřenou míru.

Mnoho zdařilých gagů vzniká v inscenaci také na základě omezených možností divadelního jeviště. Přiznané a přiznávané divadelnosti. Vyzdvihováním divadelní naivity a zároveň jejím povyšováním na stylovou normu inscenace. Nejvíce to vyniká třeba ve chvílích, kdy postavy sdělí, že někam jdou, udělají do konce jeviště tři kroky a stejně suše oznámí, že už jsou tam. Nebo když pokladní Petry Hřebíčkové při podivně slušném a oprávněném přepadení banky leze do trezoru v mělkém propadle jeviště a snaží se hrát, že schází hluboko dolů po točitých schodech, které tam samozřejmě nejsou. Působí to neobratně, ale zároveň je ta neobratnost záměrem. V tomto případě stylotvorným. A komickým.

I přes nepochybné kvality inscenace se nabízí otázka, zda-li přece jen divadelní tvar původní Kaurismäkiho film neochudil. Zdali se opravdu podařilo vytvořit rovnocennou divadelní strukturu. V tom nakonec přece jen inscenace pokulhává. Ač je její nálada stejně pochmurná a hovoří se v ní téměř stejně spoře jako ve filmu, přece jen chybí cosi zásadního. A to tíživá a zcela konkrétní atmosféra exteriéru předměstské periferie, která je ve filmu radikálně přítomna. Její rovnocennou hodnotu se na jevišti nakonec vytvořit nepodařilo a inscenace tak přichází o jednu zásadní tematickou rovinu. I když to není příliš patrné. A ani to nakonec moc nevadí.