Jiří Havelka a kolektiv: Drama v kostce - pokus 2

Divadlo je vždy něco mezi barem a estetickým tvarem. Jenomže hranice divadla a baru přestaly být zřetelné... tak zní podtitul nové verze inscenace Drama v kostce. Tvůrci tohoto projektu, který se poprvé objevil na scéně pražské Ypsilonky v režii Jiřího Havelky v roce 2005, poučeni reakcemi a ohlasy diváků a odborníků, udělali druhý pokus. Není to tedy něco zcela nového, ale putování po cestě, kterou jsme už jednou prošli. Vstoupit do stejné řeky se nedá, a stejně tak je to v divadle. A tak, i když výchozí situace a mnohé.co se v průběhu večera na scéně objeví, nám připadá důvěrně známé, všechno je trochu jinak. Prostor zůstal, čas se změnil...

Pro ty, kteří neznají tvorbu režiséra Jiřího Havelky, alespoň stručný úvod. Režisér vytvoří vždy jakýsi rámec příběhu, který pak společně s herci zaplňují prostřednictvím improvizací, postupně zdokonalovaných a dotahovaných do nejmenších detailů technických (tedy herecky řemeslně perfektně zvládnutých) i myšlenkových. Každý z herců, který se projektu účastní - Petr Vršek, Jiřina Vacková, Daniel Šváb, Andrej Polák a Jakub Slach má svůj přesně určený charakter (řečeno jinými slovy - jakousi svou malou kostku), v jehož rámci může dále rozvádět nejrůznější drobné nuance.

Herci vstupují do prázdného, mlžného prostoru, který je uzavřen, není z něj úniku. V existenciálním dramatu to je ono peklo, z něhož není cesty ven. Zde tuto skutečnost ovšem protagonisté neprožívají s krutou bezútěšností, ale spíše s lehkou nadsázkou. Vždyť dnes si takové modelové situace s chutí užíváme jako pozorovatelé (a ti odvážnější jako účastníci) různých reality show. Kromě toho, zde existuje recept, jak najít cestu ven - a to prostřednictvím fantazie. Daru, kterého se v dnešní hrubě materialistické době mnohým nedostává. Tady stačí namalovat prstem dveře, otevřít je a vstoupit do jiného prostoru. Vše, co si představíme, se vzápětí zhmotní - buď v našich představách, nebo zvukem-. A když je naše vize dostatečně silná, pak i materiálně. Prostřednictvím fantazie pak můžeme pokračovat dál - do světa divadla. Virtuálního světa, kde je sice všechno jen "jako", situace se mohou do nekonečně opakovat, facky nebolí, člověk po smrti zase vstane a hraje dál. A jak se z tohoto světa dostat? Inu, stačí dohrát... opustit scénu a stát se sami diváky, zatímco naše podoby (zde ve formě figurín herců v životní velikosti) zůstávají trčet v jakémsi prostoru a čase navždy.

Při putování světem divadla jsou herci doprovázeni hlasem shůry, který "učeně" komentuje vztah herců a diváků, jeviště a hlediště, a charakterizuje řečí odbornou jednotlivé fenomény divadelního světa. Je to cesta nejen poučná, ale nesmírně zábavná. Ono vznikání a zanikání situací v jednom a tom samém okamžiku, nabalování významů, které nám dojdou až ve chvíli, kdy už jsou vlastně pasé, nutnost fantazie a hravosti v našem životě, bez které zůstaneme tupí a prázdní, trapně materialisticky bezmocní, uvědomění si faktu, že jsme současně herci i diváci a jedno bez druhého nemůže existovat - to je jen pár pocitů, které si odnesete jako dárek z tohoto představení. A ještě na jednu důležitou věc tento projekt upozorní. A to, že divadlo samotné nespočívá jen ve sdělení, ale také sdílení. Společné zkušenosti, zážitku. Zůstaneme-li mimo, ztrácí to smysl.