Zde jsem člověkem – projekt divadla Archa recenzuje Roman Sikora

11. říjen 2010

J. Clarke, The Tiger Lillies, J. Havelka: Zde jsem člověkem! Režie: J. Havelka Hraje britská hudební skupina The Tiger Lillies a další Divadlo Archa Praha Premiéra 19. 9. 2010 Recenze Roman Sikora

Ředitel pražského Divadla Archa se v programu k inscenaci Zde jsem člověkem vyznává z toho, jak se mu pro tuto produkci podařilo pěkně sestavit tvůrčí tým. Je to vůbec v Arše už taková tradice. Ondřej Hrab si cosi usmyslí, dá dohromady lidi, o nichž si myslí, že by jim to při realizaci jeho nápadu pěkně klapalo a pak to podle toho vypadá. Přinejmenším to neklape dost. Jako třeba právě v projektu Zde jsem člověkem. Do něj Hrab angažoval britskou kapelu Tiger Lillies, Ira Jocelyna Clarka, českého režiséra Jiřího Havelku a scénografa Dádu Němečka.

I přesto, že Tiger Lillies působí svou brechtovsky-makabrální hudbou na jevišti monstrózně a Havelka je režisér poměrně zručný, bylo především zajímavé sledovat, jak se hudební a divadelní linie na jevišti nepotkávají. Tiger Lilies si v Arše prostě udělali skvělý koncert na motivy Rabelaiseova románu Gargantua a Pantagruel, divadelní formace si udělala paralelní, krotce ironické představení o dnešních ultimativních kánonech péče o tělo, o kultu těla.

I když bylo patrné, že se tvůrci divadelní linie snažili proti světu fekálních, hnilobně fyziologických a morbidních, karnevalově laděných kabaretních songů Tiger Lillies vytvořit kontrastní svět sterilní estetiky dnešních receptů na to jak vypadat skvěle, stejně divadlo vedle spontaneity a profesionality britské kapely zůstalo jen unylou vycpávkou mezi jednotlivými skladbami. Skutečnou opozici se totiž nepodařilo najít. A kdo ví, jestli to vůbec bylo možné.

Divadelní linka tak byla jen sledem tu lepších tu slabších vtípků v podání hlavního konferenciéra Jiřího Zemana založených na demonstraci všemožných sebebizarnějších technik úzkostlivé péče o tělo. Bez hlubšího zobecnění, které by jí dodalo naléhavosti. A demonstrovalo schopnost tvůrců zaujmout ke sterilní realitě, již demonstrovali, nějaký zásadnější postoj.

Chvílemi se totiž zdálo, že to, co na scéně předvádějí berou vlastně jako přirozenou součást života dnešního člověka, tedy svého. Z ní je sice vhodné si trochu utahovat, ale ve skutečnosti na ní není nic špatného. Divadelní linka tak byla jen krotkým žertovným pásmem, jehož hlavním úkolem je diváka uměřeně pobavit. Jiné ambice nemá. Ale to je u Jiřího Havelky vlastně vcelku běžné. A nakonec nejen u něj. Našlo by se dost jeho vrstevníků, kteří sice disponují neotřelými nápady a schopností je na scéně poutavě rozvíjet, ale jen do chvíle, kdy by se měly uzavírat v promyšlený celek. Nakonec totiž nad sledem zábavných a divadelně vděčných situací zůstanou bezradně stát. Neschopni stvořenou jevištní realitu domyslet. A snad i v přesvědčení, že to není vůbec nutné.

V inscenaci Zde jsem člověkem to bylo asi nejvíc patrné v závěrečné situaci smrti dvou modelů ztělesněných Zuzanou Stavnou a Jiřím Bartovancem, u níž ani nebylo jasné, proč k ní dochází a zda jde opravdu o smrt nebo vlastně o co. Nemluvě o tom, že pseudokultura tělesnosti, kterou na scéně tvůrci prezentovali, se smrti, jako zániku těla, tedy toho, co nejvíc zbožňuje, děsí, nemluví o ní, ignoruje ji. Nebo ji dokonce považuje za společensky nevhodnou. Nakonec stejně jako stáří.

autor: Roman Sikora
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.