Zajímavosti ze světa vědy

Asi každý už viděl - přinejmenším ve filmu či v televizi, jak se drobné rybky v oceánu snaží odradit nepřítele od útoku tím, že se shluknou do velkého hejna. Existují však organismy, které mají zcela opačnou strategii - jedná se o rostlinný plankton neboli fytoplankton. Takto se označují společenstva především mikroskopických řas a sinic, někdy i prvoků, volně se vznášejí v prostředí, především ve vodě. Jak zaznamenal vědecký týdeník Nature s odkazem na studii v odborném americkém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, mnoho druhů planktonních organismů vytváří velké shluky a řetězce. Některé reagují na přítomnost organismů, které je požírají, tak, že se seskupují dohromady tak dlouho, dokud jejich shluky nejsou příliš velké na to, aby je predátor spolkl. Badatelé z Dánské technické univerzity však prokázali, že u mikroskopických řas zvaných obrněnky mohou jejich nepřátelé, konkrétně drobní korýši, vyvolat opačnou obrannou reakci: Dlouhé řetězce obrněnek se začnou rychle dělit na maličké řetězce nebo dokonce na jednotlivé buňky, které silně zpomalí svůj pohyb. Tím se výrazně sníží pravděpodobnost jejich setkání s nepřátelskými korýši. Podle badatelů jde o unikátní mechanismus obrany.

U ptáků a savců platí, že čím jsou větší, tím pomalejší je jejich puls. Například srdce plejtváka obrovského tepe zhruba 20krát za minutu, lidské srdce 60-80krát, u kolibříků je tepová frekvence obrovská - až tisíc pulzů za minutu. Tomuto vzorci se však podle týdeníku New Scientist zcela vymykají ryby. Zjistili to kanadští badatelé, kteří měřili srdeční puls lososům: Ukázalo se, že bez ohledu na jejich hmotnost se puls lososů stále držel mezi 30 - 43 tepy za minutu. Už dříve provedená studie ukázala, že i u mláďat malých druhů pstruhů byla podobná frekvence: 50 - 60 tepů za minutu. Srdce stejně velkého savce nebo ptáka by přitom tepalo téměř 1000krát za minutu. Jak uvedli badatelé ve studii v odborném časopise Journal of Experimental Biology, předpokládali u ryb alespoň nějakou souvislost mezi srdeční frekvencí a tělesnou hmotností - nenašli však žádnou - a zatím pro to nemají vysvětlení.

Když netopýři vyletí na své noční cesty za potravou, obvykle rychle zmizí z očí vědcům, kteří zkoumají jejich pohyb. Winifred Fricková a z Kalifornské univerzity v Santa Cruz její kolegové však už před několika lety začali k těmto účelům využívat radar. Jak informoval vědecký týdeník Science, jde o výzkum v rámci nové disciplíny nazývané aeroekologie, která zkoumá interakce mezi létajícími živočichy a jejich vzdušným prostředím. Pozorování prozradila, že chování přinejmenším jednoho druhu netopýrů silně závisí na počasí. Badatelé umístili radar v jeskyni v Texasu a sledovali tamní netopýry v suchých i ve vlhkých letech. Zjistili, že v suchém roce netopýři vylétali z jeskyně relativně brzy zvečera, aby si nachytali hmyz. A když bylo nejen sucho, ale i horko, vylétali ještě dříve. Když však bylo horko a vlhko, vylétali pozdě. Netopýři tímto způsobem podle badatelů musí vyvažovat potřebu počkat s výpravou do tmy, až přestanou lovit dravci, a potřebou nachytat hmyz, když je ho nejvíc - což je právě při soumraku. Ve vlhkém počasí je hmyzu víc a v teplejších dnech zůstává aktivnější déle do večera. V suchých letech a za horkých dnů hraje roli dehydratace: nedostatek vody a menší množství hmyzu nutí netopýry vylétat z jeskyně dřív.