Tanec & Ping Pong? 420PEOPLE & Jo Strømgren!

Taneční pocta ping pongu v podání souboru 420people má premiéru v sobotu na nádvoří zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí. Taneční poctu fotbalu, další své úspěšné představení, uvede Jo Strømgren Kompani nejen 5. června v rámci festivalu TANECVALMEZ, ale také v Praze, a to v pondělí 8. června v prostorách Jatek78. O spojnicích mezi sportem a tance choreograf říká: „Představení o fotbalu bylo velmi specifické. Vzniklo v roce 1997, kdy jsme se s přáteli shodli, že nás současný tanec začíná nudit, v té době byl hrozně módní, proto jsme se rozhodli dát si na pár týdnů pauzu a vytvořit něco úplně jiného. Svého druhu happening.

Všichni jsme předtím hráli fotbal, než jsme se začali věnovat tanci. A tak jsme se dohodli s jedním fotbalovým klubem, ten nás pak sponzoroval, a během několika týdnů vzniklo představení, které bylo spíš spontánním happeningem. Jenže najednou začalo být neuvěřitelně populární. Němečtí intelektuálové prohlásili, že je to něco úplně nového, a my se rázem ocitli na turné. Přitom to představení ani nebylo hotové, byla to taková punkově rock-and-rollová impulzivní záležitost.“

S Taneční poctou fotbalu procestovali Jo Strømgren Kompani celý svět a inspirovali mnoho dalších tvůrců. Pro jejich tvorbu je typické osobité pojetí tance, výběr netradičních témat a důraz nejen na taneční techniku, ale i na herectví. Jo Strømgren se po delší době rozhodl k tématu sportu vrátit, ale tentokrát ho zpracoval úplně jinak: „O patnáct let později jsem si řekl: co kdybychom zkusili přesný opak? Udělat představení o sportu, které nebude tak populistické, místo velkého míče použijeme malý - ping pong.

Taneční pocta ping pongu |foto: 420 People

Tenhle sport je rozšířený hlavně v Číně, jinde není tak oblíbený. Proto jsme ping pong spojili s asijskou tématikou. Dnes se spousta lidí věnuje východním filozofiím, potřebují nové myšlenkové směry nejrůznějšího druhu, v oblibě je také couching, kdy se nechávají vést lidmi, kteří údajně vědí co a jak. V tomto kontextu na ping pong nepohlížíme jako na sport, ale jako na filozofii, za kterou ovšem člověk zaplatí spoustu peněz. Je to tedy takový obrázek toho, co se děje zejména v západním světě. V Africe takové problémy rozhodně nemají.“

V představení vystupuje také loutka, takže se tanečníci zároveň stávají i loutkoherci„Věřím v propojování různých uměleckých směrů. V dnešní době je velmi obtížné v divadle, baletu nebo současném tanci něčím opravdu zaujmout. Všechno už tu bylo. Ale myslím, že právě tím kombinováním, tím, že vidíme na scéně lidi dělat aktivity, které jim nejsou zcela vlastní, v tom spočívá určité kouzlo, půvab. A právě díky tomuto amatérskému půvabu se s nimi mohou diváci ztotožnit. Když se budu dívat na skvělého tanečníka, jak dělá deset piruet, můžu být ohromen, ale nikdy si neřeknu: vím, jaké to je. Nikdy se s tím neztotožním. Zatímco pohybovat s loutkou, to umí každý. Tady v České republice máte skvělou loutkářskou tradici. Ale obecně každý si někdy hrál s loutkou a ví, jaké to je, když se něco neživého promění v živé.“

Mluvící loutka je nositelem ústřední myšlenky celého představení, jež se dotýká otázek manipulace a zneužívání autority. Jak je pro Jo Strømgrena typické, ani tentokrát nechybí humor, i když je v tomto případě spíš ironický a hořký.„Mám rád kreslené seriály, které bývají na poslední stránce novin. Vždycky mají nějakou pointu, při které se ale nesmějete nahlas, protože je to spíš takový postřeh o tom, co se děje kolem nás. Myslím, že něco podobného dělám i já. Neočekávám, žádné hlasité výbuchy smíchu. V tomto případě si hrajeme tak trochu s odkazy na západní kulturu. V textu často citujeme mizerné béčkové filmy, například s Jackie Chanem a Brucem Lee. Takové ty filmy o kung fu z let 70. a 80. Pokud jste ty filmy neviděli, nebo jste nevyrůstali v tomto desetiletí, asi vám bude text připadat trochu zvláštní.“