Existenciální sarkasmus Evy Švankmajerové 75 - 10 nadreálně ovládl Staroměstskou radnici
V Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice se koná retrospektivní výstava obrazů, kreseb a dalších prací surrealistické malířky a básnířky Evy Švankmajerové. Expozice, jejíž koncepci připravil autorčin manžel, filmový režisér a výtvarník Jan Švankmajer, byla připravena k 75. výročí narození a k 10. výročí její předčasné smrti.
Eva Švankmajerová se narodila v roce 1940 v Kostelci nad Černými lesy, vystudovala Průmyslovou školu bytové tvorby v Praze a Loutkářskou katedru na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1970 se účastnila kolektivních aktivit Surrealistické skupiny v Československu.
Esence nitra se v obrazech derou na povrch„Výraznou tematickou dominantu malby Evy Švankmajerové od počátku tvoří takzvaný ženský úděl,“ popisuje kurátor výstavy František Dryje, „jenž však není vnímán jako primárně feministické téma: těžiště problému pro ni spočívá v nejintimnější zkušenosti erotického partnerství a vlastního rodinného života, přičemž zjevná, okatě manifestovaná (stejně jako latentně přítomná) sexualita, co esence mnoha jejích pláten, kreseb či keramických objektů stává se nositelem, projevem a průvodním jevem dialekticky žitého a vnímaného konfliktu obou rovnocenných pohlaví.
I v tomto smyslu může být tvorba Evy Švankmajerové vnímána jako osobní, nejsubjektivnější a přitom obecně platná a sdílená reflexe tělesnosti, lidského, zejména ženského těla, se všemi záludnostmi, bolestmi, slastmi i idiosynkraziemi psychofyzické podstaty lidské existence. A tuto zkušenost autorka posléze prohlubuje až k hranici bytí: z prolnutí sebetrýznivého a depresivního mementa mori a výrazného existenciálního sarkasmu vznikají barokně temné pastelové kresby posledního tvůrčího období, jejichž poselství je mrazivě nadčasové a paradoxně nadosobní: síla této křehké imaginace beznaděj Smrti nepřekoná, ale povýší na úroveň osvobodivého duchovního prožitku.“
