Galerie vznikají v podchodech, ledničkách i kalužích
Ve vitrínách, na nástěnkách i v bytech – všude tam se dnes vystavují umělecká díla. K provozování galerie stačí vlastně jen umělec, jeho dílo a diváci. Mladá generace kurátorů začíná většinou už při studiích na uměleckých školách vymýšlet nové možnosti.
Doby, kdy se umění schovávalo, jsou dávno pryč. Dnes ho potkáváme, aniž bychom vůbec chtěli. Stále častěji vznikají projekty, které přinášejí umělecká díla přímo do ulic. Galerie využívající veřejný prostor často iniciují samotní kurátoři. Přesně tak to bylo třeba v případě Galerie Ferdinanda Baumanna.
Pražská pasáž mezi ulicemi Štěpánská a Ve Smečkách sice zapadala do funkcionalismu celého činžovního a obchodního domu, jak ale říká zakladatel galerie Matouš Mědílek, nebyla zrovna malebná: „Celý ten dům je hodně zanedbaný, přišlo nám líto, že výlohy jsou polepené reklamami. Chtěli jsme to změnit a pořádat výstavy umělců z řad našich kamarádů.“ Majitel jim pasáž pronajal a od června 2010 se tam konají pravidelné výstavy.
Podobně se snaží zvelebit okolní prostor i ústecký projekt Procházka pod skutečností. Na rozdíl od Galerie Ferdinanda Baumanna nevsadili kurátoři jen na zrak kolemjdoucích, vysvětluje Tomáš Petermann: „Tenhle podchod nám už dlouho ležel v žaludku, je počmáraný, smradlavý, špinavý. Sluchový vjem, který je tam jiný, lidi zpomalí a začnou přemýšlet, co se kolem nich děje. I kolikrát vycházeli z průchodu s náznakem úsměvu.“
Ne vždy ovšem kurátor své vyhlídnuté místo získá po dohodě s majitelem. Jak popisuje Artur Magrot, Ukradená galerie z Českého Krumlova vznikla úplně jinak: „Dlouho jsme chodili kolem nepoužívané nástěnky. Jednou večer jsme uřízli zámek a uspořádali vernisáž. Problém s tím, že jsme si vzali nástěnku, se objevil až po roce. Město nám nástěnky začalo brát, ale my jsme věc vyřešili s Egon Schiele Art centrem.“
Životnost je omezená – můžou za to diváci i tvůrci sami
Je i nemálo případů, kdy naopak majitelé objektů sami oslovují umělce a kurátory. Tak například vznikla Galerie Mimochodem. Domov sociálních služeb, který má své centrum v podchodu metra na pražském Karlově náměstí, poskytl své výlohy umělcům. Tím zkrášlil prostor kolemjdoucích i svůj. Ať už jsou ale okolnosti vzniku jakékoli, jedno mají všechny takové projekty společné – pomíjivost. Podobné galerie jsou často dílem studentů a s koncem jejich studia rychle zanikají. Vystavená díla navíc většinou vznikají přímo pro daný prostor a jejich životnost je z různých důvodů omezená.
„Když vystavíme tisky nebo abstraktní věci, vydrží jen pár dní – návštěvníci si odnásejí kusy s sebou,“ popisuje úskalí výstav ve veřejném prostoru Štěpánka Holbová z Galerie Mimochodem. Pomíjivost ale číhá i na galerie, které nečelí přímým útokům diváků. Ve Volyni třeba vznikla galerie Na shledanou sídlící ve staré obřadní síni na místním hřbitově. Její zakladatel Jan Freiberg ještě zdůraznil všudypřítomné téma smrti. Umělci totiž malují přímo na zeď. S koncem výstavy tedy jejich obrazy překryje čerstvý nátěr: „Chtěli jsme ilustrovat naši představu o přirozeném pohybu v přírodě. Věc vznikne a zanikne, zatímco kultura a civilizace má ve zvyku věci konzervovat. Naše umělecké dílo tu nebude na věky, vzniklo a skončilo,“ vysvětluje zakladatel galerie Na shledanou, která útočí na diváky na místě, kde by to asi nejmíň čekali.
Podobných projektů vzniká po celé republice spousta. A některé z nich jsou i dost kuriózní. V Ostravě vznikla galerie Kaluž, která pořádá výstavy na louži. Když trochu zaprší, může se chystat vernisáž. V Praze pak donedávna existovala galerie V peněžence. Umělci v ní museli svá díla vměstnat do kožené portmonky. A naši slovenští kolegové zase v Bratislavě provozují galerii Chladnička, tedy výstavy v lednici. Vtip, smysl pro recesi a odvaha je ostatně hlavní koření všech netradičních galerií.
