„Je třeba rozlišovat mezi mainstreamem a tím, co se dělá v umění vážně,“ říká sochař Jan Hendrych

Koncem listopadu oslaví své osmdesátiny významný český sochař, malíř a restaurátor, profesor Jan Hendrych, ještě donedávna vedoucí ateliéru figurálního sochařství na pražské Akademii výtvarných umění. A jak už u nás bývá zvykem, výstavu k jeho životnímu jubileu nepřipravila žádná velká oficiální galerijní instituce, ale malá soukromá Galerie Navrátil ve Vítkově ulici v Praze 8 - Karlíně. Expozice představuje stručný průřez všemi obdobími autorovy sochařské tvorby počínaje mužskými figurami z 60. let přes expresivní Brány a Mosty let sedmdesátých až k velkým ženským aktům a figurám z posledních let.

Na otázku, co se mu podle jeho názoru v uplynulých desetiletích jako sochaři podařilo, Jan Hendrych odpovídá: „To je strašně těžká otázka, protože názor na umění se mění, jak člověk stárne – nechci říci, že moudří, ale má víc zkušeností, takže je vybíravější, rozeznává najednou mainstream od toho, co se dělá vážně. Možná, že se mi podařilo bojovat s tím oficiálním mainstreamem a myslím, že nikdy jsem tomu nepropadl, tomu, co se právě podporovalo a prodávalo. Je to takové úsilí o vlastní výraz.“

Jan Hendrych 80 (instalace a vernisáž) |foto: Galerie Navrátil

Figura jako závazek nutný k udržení kontinuityJan Hendrych se během studií ve Wagnerově ateliéru věnoval portrétu, ale byl ovlivněn také expresivitou a citovou angažovaností českého baroka. Prostřednictvím prof. Kaplického se seznámil s tvorbou Marina Mariniho a poučil se z expresivní kubistické modelace Otto Gutfreunda i plastické stavby soch Henry Moora, a možnosti plynulých přechodů mezi figurací a abstrakcí. Roku 1990 byl pověřen vedením Ateliéru figurálního sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze a o rok později zde byl jmenován profesorem: „To mě vázalo v určitou odpovědnost pokračovat ve figuře, ve figurálním sochařství u nás v Čechách, aby se na to nezapomnělo. Najít tu určitou spojitou vlnu nebo pásku s tím historickým od toho současného.“