Lvov je město, které pořád můžete objevovat. Igor Malijevský vám dá na cestu Znamení

5. květen 2016

Nechtěl být fotografem. Přesto jsou jeho fotografie zastoupeny v uměleckých sbírkách ve Spojených státech a v Dánsku, vystavuje v Německu, Bulharsku, Maďarsku, USA a dalších zemích. Řeč je o básníku, spisovateli a fotografovi Igoru Malijevském. Do 28. května je v Českém centru Praha k vidění jeho fotografický cyklus Znamení Lvova, na kterém pracoval dva roky během svých opakovaných pobytů v tomto ukrajinském městě.

„Myslím si, že mi to připomínalo Prahu 90. let,“odpovídá Igor Malijevský na otázku, čím si ho Lvov získal. „Ta města jsou podle mě pokrevní příbuzní už jenom tím, že Lvov je nejvýchodnější středoevropské město, od architektury až po obyvatele. Praha 90. let byla nesmírně svobodná v tom, že to bylo město mezi dvěma totalitami. Tou komunistickou, kdy jsme měli strach, že nás zase někdo zastaví, protože někam lezeme, a určitou totalitou byznysu, což říkám zcela neideologicky, jako fotograf, který chodí po Praze. Začalo to tím, že se některé pasáže změnily v restaurace, a už se tudy nedalo projít. Ze svobodného prostoru se stalo město, které je sice turisticky zajímavé, ale já už v něm necítím to, že by za každým rohem na mě čekalo tajemství, nějaká poezie a magie toho místa. A ve Lvovu jsem to najednou viděl. Je to město, které pořád ještě můžete objevovat.“

Výstava se skládá ze dvou částí: kromě černobílých fotografií, které tvoří cyklus Znamení Lvova, jsou vystaveny i barevné snímky pod názvem Domeček pro panenky. Na rozdíl od prvního cyklu, který zachycuje různá lvovská zákoutí, ten druhý vznikal na jednom jediném místě.

„To je takový podivný dvorek, který vznikl ve Lvově. Napůl spontánně tam místní obyvatelé začali přinášet hračky, kterým dají svobodu. Ty hračky tam ožívaly, začaly žít vlastním životem, trošku na ně pršelo, občas na ně sněžilo a já jsem to všechno fotil, tyhle zvláštní, trochu surrealistické obrázky. Když člověk zachytí hračku, která je delší dobu venku, tak je to hračka porušená. A čím nás hračky přitahují, to je ten antropomorfní princip, že nám připomínají sebe sama. A když ty hračky vidíme poškozené a poničené, tak je tam ta antropomorfnost ještě zesílena, protože my všichni jsme více či méně vnitřně i vnějšně ošoupaní.“

03622177.jpeg

Igor Malijevský je vystudovaný fyzik, básník, spisovatel, fotograf, člen hudební skupiny Hlinomazův apetit. Jak se všechny tyto činnosti navzájem ovlivňují? Mají něco společného?„V 90 letech jsem navštěvoval přednášky filosofie na Filosofické fakultě UK. Chodilo tam i hodně studentů, kteří dřív studovali techniku, protože za minulého režimu na filosofii nemělo smysl chodit. A když se na něco ptali přednášejících, vždycky jsem poznal, kdo je z humanitních oborů a kdo z přírodovědy. Protože ti přírodovědci se většinou drželi věci a nebáli se říct, že něčemu nerozumí, zatímco ti z humanitních oborů to většinou nedělají, protože se domnívají, že veškerá pravda je ve slovech. Kdežto přírodovědci očekávají, že pravda k nim přijde zvenku. Myslím si, že tohle je cítit jak z mých fotek, tak z mých textů. Že je tam velmi silná interakce s tím co skutečně vidím, potkávám nebo zažívám. Pokud je tam fantazie, tak se vždy odráží od nějakého reálného zážitku. Tohle si myslím, že je společné.“

Znamení Lova je nejen název výstavy v Českém centru Praha, ale taky knihy Igora Malijevského, která vyšla v nakladatelství Kant trojjazyčně - v češtině, angličtině a ukrajinštině. Propojuje fotografie, útržky rozhovorů, básnické glosy a krátké příběhy ze Lvova.

Spustit audio