Mezinárodní symposium Na pomezí samoty. Sledování „vykloubených“ objektů a jejich vlivu na prostředí

5. únor 2016

Německá výtvarnice a krajinná architekta Julia Martin vystoupí v pražském Francouzském institutu na mezioborovém sympoziu, kterým se uzavírá mezinárodní projekt Frontiers of Solitude - Na pomezí samoty. Akci zároveň doplňuje stejnojmenná výstava v galerii Školská 28, Fotograf Gallery a v galerii Ex Post, která je přístupná od 5. února.

Projekt před víc než rokem iniciovala pražská galerie Školská 28. Dvacítku umělců z Norska, Islandu a České republiky organizátoři zapojili do vědecko-uměleckých expedic, během nichž měli zkoumat dopad energetického průmyslu na krajinu. Svá díla zde vystaví také Julia Martin, která žije na Islandu, a proto také byla vedoucí islandské expedice. O svém angažmá říká: „Účastníkům expedice jsem chtěla ukázat, co se opravdu skrývá pod pojmem - obnovitelné zdroje energie. Island je obecně považovaný za ráj takových zdrojů. Ale ve skutečnosti to není tak růžové, jak se zdá.

Důležité bylo, aby se s přírodními zdroji energie seznámili, aby je viděli a pocítili. Viděli jsme vodopády, geotermální páru a museli jsme se potýkat se silným větrem. Tyto zdroje energie jsou na Islandu všudypřítomné, nelze se jim vyhnout, nelze jim uniknout. Umělci tak měli příležitost seznámit se s tím, co tvoří integrální součást této země. Pak jsme ale nahlédli pod pokličku infrastruktury vybudované právě kvůli těmto obnovitelným zdrojům energie. Na východě země jsme navštívili vodní elektrárnu Karahnjúkar, což je největší vodní elektrárna na Islandu, přiléhá k ní obrovská přehrada, kvůli které zatopili kus vzácné vegetace. Největším a téměř jediným odběratelem energie z této elektrárny je tavírna hliníku.“

03563181.jpeg

Do tohoto environmentálního a socio-ekonomického kontextu jste přivedla mezinárodní skupinu umělců. Na předkládaná fakta museli nahlížet racionálně a zároveň o nich museli přemýšlet jako tvůrci výtvarného díla. Jakým způsobem pracovali během pobytu na Islandu? Zadání pro tuto pracovní skupinu znělo: Práce v terénu a ekologie. Během deseti dnů neměli příliš prostoru na skutečnou práci v terénu. Proto jsme se zaměřili na poznávání zásadních míst, během kterého si účastníci dělali poznámky nejrůznějšími způsoby - natáčeli videa, fotili, dělali si nákresy nebo zaznamenávaly zvuk. Pak odjeli a měli dva měsíce na to, aby tyto své zážitky a zkušenosti zpracovali podle svého tvůrčího uvážení. Myslím si, že zásadní úlohu v jejich tvorbě hrálo odtržení od místa, o kterém dílo tvořili. Nebyli jím proto tolik ovlivňovaní a mohli vycházet jen z těch několika dní, které na Islandu strávili.

03563187.jpeg

Jak byste tedy popsala výsledek jejich pozorování a následně tvůrčí práce?Umělci se povětšinou zaměřili na to, jakou roli ve vztahu k přírodě hrají oni a jakou ekologickou stopu za sebou zanechali během tohoto projektu. Zamýšleli se nad tím, jak se naše pohodlí odráží na přirozenosti krajiny, ve které žijeme. Vznikla celá řada videí, některá z nich i hodně abstraktní. Další díla, která jsou tady v Praze vystavená, mají performativní a interaktivní charakter. Máme tady i sochařskou práci.

Expedice na Islandu, vaše výtvarná práce i váš výklad na sympoziu se pojí k tématu „hypertenze“ nebo jakési „vykloubenosti“ objektů a jejich ekologického působení. Co si můžeme pod takovým neobvyklým označením představit?Hyperextenze je lékařský termín, kterým se označuje rozpětí končetin nebo částí lidského těla až za hranice normálu. Znamená to tedy určitý druh násilí na těle. Já se tento termín snažím přenášet na objekty, jakou jsou například vodní elektrárny nebo přehrady. Takové stavby musí projít složitým procesem schvalování. Nicméně úřady na ně pohlíží izolovaně. Neřeší rozpínavost této stavby v širším měřítku. Já je naopak považuji za objekty, které se rozpínají za hranici možného. Je nutné přemýšlet o nich v rámci celého systému, nikoli odděleně.

Spustit audio