Milan Knížák: Největší avantgarda je svoboda, a tu dnešní umění nemá

20. červen 2016

Od konce padesátých let se dotkl téměř všech oblastí umělecké tvorby – ať už to byly první happeningy, instalace, malba, kresba, sochařství, ale i poezie, hudba a design. Milan Knížák byl prvním porevolučním rektorem Akademie výtvarných umění, jejím profesorem i generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Málo známou a dosud nevystavovanou součástí Knížákovy tvorby jsou jeho dokumentární knihy. Několik jich teď můžete do konce září vidět na výstavě v Galerii Milan Knížák.

Kdy vznikly vaše první dokumentární knihy? A co vás k jejich napsání přivedlo?

Jako skoro vždycky to byla nouze nebo nemožnost. Kniha mě fascinovala už od dětského věku, hodně jsem četl. Knihu jsem považoval za druh zvláštního poslání. Když vznikla skupina aktuálního umění, chtěli jsme něco světu sdělit. A samozřejmě žádná média nás nerespektovala – tak jsme začali vydávat vlastní časopis Aktualní umění a pak ještě vycházely noviny Aktual. Přitom jsem už vyráběl vlastní publikace, ve kterých jsem chtěl dokumentovat nejen práci, ale i myšlenky kolem ní, atmosféru. Protože jsem všechno vyráběl ručně, nechtěl jsem, aby knihy umřely v knihovně – dělal jsem jim proto nepraktické desky z cementů, drátů, hřebíků. Jako první jsem vzal kus staré králíkárny, kterou jsem probil hřebíky, že z toho koukaly ven, ani se to nedalo pořádně vzít do ruky, na to jsem ještě napíchnul fotografie. A tak vypadaly desky první knihy, kterou jsem vydal v 60. letech.

Co všechno jste do knih zařazoval?

V podstatě všechno, co se tehdy ve mně a kolem mě dělo. Zkrátka dokumentace a scénáře akcí, texty, které kolem toho vznikaly, fotografická dokumentace, návrhy, kresby, koláže. Prostě něco, co nemůžete zařadit do žádných velkých děl, protože tam byste materiály musel zpracovat formálněji. Kreslil jsem, trhal, přelepoval, zařazoval jsem i hudební prvky atd.

03653151.jpeg

Kolik se těch knih za ta léta urodilo?

Víte, že vůbec nevím? Dokonce občas objevím někde nějakou knihu, na kterou jsem už dávno zapomněl. Ale byly to jen desítky, některé jsem třeba dělal i dvacet let. V té poslední várce, kterou ukazuji, prezentuji 99 stran, ale i originální tisky, texty a stránky psané na stroji v 60. letech. Některé materiály jsou strašně staré, to je pro mou práci typické, že se prolíná přes desetiletí. Některé knihy vznikaly dlouho, materiály obsahují i z rozpětí třiceti let. Některé jsem na druhou stranu udělal zase rychle.

Vznikají intuitivně, nebo koncepčně?

Řekl bych, že v obém. Teď například třicet let žádná kniha nevznikla. A došel jsem k závěru, že těch oficiálních knih je tolik – když přijdu do knihkupectví, jsem znechucený buď z toho, že jsou to blbý knihy, nebo že už je nikdy nedokážu přečíst, protože jich je tolik. Doba, kdy člověk knihy polyká, je pryč. Čtu už daleko pomaleji, má to i tak samozřejmě smysl, ale jiný. Nestačím toho přečíst už tolik. A tak jsem si řekl, že je možná čas opět přijít s nějakou knihou, která bude jiná, která nebude v mnoha exemplářích, ale v jediném, která se nebude hodit do těch knihoven, které se teď všude dávají na odiv.

Překážky jsou bezvadné. Když nemáme žádné limity, rozplizneme se do bezbřeha.

Jak se cítíte mimo pedagogickou dráhu na akademii?

Ona úplně nepřestala, protože tam mám ještě doktorandy a chodí za mnou bývalí studenti, kteří chtějí, abych s nimi diskutoval. Sice mi sebrali ateliér, jehož vývoj nebudu komentovat, ale doktorandy ještě mám, ještě je doučuju. Jinak jsem trochu učil na FAMU.

Na čem v současné době pracujete?

Dělal jsem kolekci třiceti portrétů, což byl velký a myslím úspěšný projekt – vyšel k němu i katalog s texty ke každému. Pracoval jsem také se sklárnou Moser, kde jsem udělal velkou kolekci asi 50 věcí, které postupně vyrábějí – je to velmi precizní a pomalá práce, mají až 70 % odpadu, protože se to mnohdy nepovede, výrobky musí být bez kazu. Je to užitkové sklo, vázy, tácy, které doposud nedělali. Pracoval jsem hodně s designem – dokonce nějaký německý slovník designerů mě v 80. letech označil za současného nejvýznamnějšího českého designera. Pracoval jsem hodně s užitým uměním, ale nikdy jsem se nedostal do samotné výroby skla. Ale spoustu myšlenek jsem v sobě už měl, i jsem je už nakreslil. Vstoupit do výrobního procesu pro mě bylo jednoduché, musel jsem se jen seznámit se specifikami krystalu, které používá Moser, ten je hodně obtížný. Ale to mě baví, protože překážky jsou bezvadné. Když nemáme žádné limity, rozplizneme se do bezbřeha. Myslím si, že limity jsou užitečné.

Jsou vaše dokumentární knihy deníkem nebo dokumentem o procesu tvorby?

03653153.jpeg

Chtěl bych, aby byly mnohovýznamné. Jsou vždy dokumentem nějakého procesu, proto do nich zařazuji i texty, které proběhly nějakou korekturou, ale i věci nehotové – aby bylo vidět, jakým způsobem se věci pohybují, vytváří. Když už je text starý, vložím do něj nový prvek nebo ho aspoň ozvláštním tak, že podtrhám nebo zvýrazním věci, o kterých si myslím, že jsou stále platné. Má to být živý materiál. Připravil jsem si několik tisíc stran pro knihy, kterým chci v létě udělat desky. Nevím, jestli se mi to povede. Jedny už jsem si opatřil, asi 4–5 cm tlusté kovové desky, které jsou tak těžké, že je neunesu. Jsem zvědavý, jak se mi z nich podaří udělat knihu. Dva měsíce už jsem pracoval jen na stranách knih, nashromáždil jsem materiály, které jsem měl 40 let doma, některé i starší, jiné novější. Z nich jsem vytvořil několik tisíc stran, kterých mám doma plnou obrovskou bednu, a těším se, až s nimi budu pracovat. Část z toho, 99 stran z nich, je vystaveno tady.

Čtěte také: Milan Knížák: Ředitel Národní galerie Jiří Fajt dává jen velkohubá prohlášení

Inspiruje vás práce na dokumentárních knihách k vaší volné tvorbě? Nebo i knihy považujete za naprosto svobodné dílo?

Nerozděluji svou práci na svobodnou a nesvobodnou. Pro mě je váza pro Moser stejnou prací jako stránka knihy, obraz nebo plastika. Všechno nějakým způsobem dokumentuje moje úsilí, snažím se být všude aktuální v tom smyslu, že reaguju na věci, které se dějí kolem mě. Na své internetové stránky jsem dal text, ve kterém píšu o tom, že dnes už není avantgarda taková, jaká byla. Napsal jsem doslova: „Dívenka malující akvarelové krajinky je dnes progresivnější než site specific instalace plnící současné galerie.“ A ty jsou nudné a na celém světě stejné. Nemám žádnou potřebu být či nebýt avantgardní, užil jsem si toho v životě dost. Myslím si, že největší avantgarda je svoboda – a tu dnešní umění nemá. Akademie teď na výstavu diplomantů připravila, a to je typické, plakát, na kterém je zobrazen kurátor výstavy. Což je absurdní! Dneska se ukazuje, že kurátor je důležitější než umělec a umělecké dílo. Všechna ta díla se stávají materiálem k jeho vizi. A to mi připadá trochu neuctivé, umělci už se stali jen materiálem pro rejdy kurátorů – a to je velký problém. Rád bych přešel zpátky k dílu samotnému, proto vlastně dělám díla bez toho, abych si nárokoval, zda je to volné nebo užitkové. U těch výstav jsem sám, protože si myslím, že umělec by měl být vnímán jako osobnost, ne jenom jako materiál.

Kam se podle vás bude umění vyvíjet?

02354024.jpeg

Na minulém setkání s mými žáky jsme právě o tomhle mluvili. Jestli se umění zpátky vyvine do nějaké individuální práce jako třeba v 19. století, nebo jestli vzniknou nějaké think-tanky, myšlenkové trasty, kde budou i umělci, nebo workshopy, dílny… Nevím, ale myslím si, že jako všichni pamatujeme únavu z objektů a akcí, po které nastal návrat k obrazu, po dnešních velkých bezejmenných projektech by se mohla opět začít prosazovat individua. Ale je to velký problém, školy jsou všude po světě špatné – neví, co mají vyučovat. Říkám jim střechy, přijímají lidi, kteří nejsou schopní usilovné práce. Já říkám, že škola, jejíž část výuky není obtížná, monotónní, odporná – to není škola. Nemůžeme si tam jen hrát, i když i ta kreativní část je důležitá, musí tam být. Ale musí být vyvážená něčím obtížným. A myslím si, že současný umělec musí být vzdělaný. Dnešní svět je tak komplikovaný, že na něj nejde reagovat jen připojením se k politickým nebo jiným manifestům. Cesta vede podle mě zpět ve větší pokoře a ztišení. S menším množstvím zábavy, dneska je umění součástí zábavního průmyslu, což myslím začne i umělcům po nějaké době vadit. Doufám, že utečou a zůstanou tam jen baviči, kteří tam zůstat chtějí. A že se ostatní od bavení a překvapování, které už překvapováním dávno není, stáhnou po individuální práci.

autoři: Karel Oujezdský , Karel Kratochvíl
Spustit audio