Mona Lisa východu a Steve McCurry: Photographer vystavuje v pražské Staroměstské radnici

Dokumentoval válku v Iráku, Kambodži, Bejrútu nebo na Filipínách. Zachytil také rozpad Jugoslávie a opakovaně se vrátil do Afghánistánu. Právě tam pořídil v roce 1984 fotografii, která jej světově proslavila - portrét nazvaný Afghánská dívka, jemuž se dnes přezdívá Mona Lisa východu, se stal nejslavnějším snímkem své doby.

"Všechny tyto fotografie vyprávějí různé příběhy a u každé z nich se mi vybavuje něco jinéhoNěkdy si vzpomenu na to, jak těžké bylo určitou fotku udělat, jindy se mi vybaví nebezpečí, které jsem musel podstoupit, abych určitý moment nebo člověka zachytil. Nemám mezi nimi svého oblíbence. Všechny pro mě hrají stejně důležitou roli.“

Na návštěvě v Praze je jeden z nejslavnějších fotografů současnosti Steve McCurry |foto: ČTK |zdroj: ČTK

Mezi vystavovanými fotografiemi je i vaše Afghánská dívka, kterou jste před 30 lety vyfotil v pákistánském uprchlickém táboře. Vzpomínáte si na moment, ve kterém tato fotografie vznikla? Když jsem tuto fotografii v roce 1984 v Pákistánu pořizoval, neměl jsem samozřejmě ani tušení, jaký dopad bude mít na mě a na mou profesní dráhu. Věděl jsem jasně, že tato dívka má neobyčejný vzhled a že v jejím pohledu se skrývá neobvyklá síla. Nikdy bych ale neřekl, že z této fotografie se jednou stane jeden z neslavnějších snímků v dějinách fotografie.

Proslulost této fotografie vyprovokovala po mnoha letech NGM k pátrací výpravě, jejímž cílem bylo tuto ženu znovu najít. Účastnil jste se jí a dívku se podařilo vystopovat a po mnoha letech jste ji znovu fotografoval. Když jsme tuto dívku po tolika letech našli, doslova mnou zmítalo vzrušení. Hořel jsem zvědavostí poznat, kdo vlastně tato dívka je a co se mezi tím stalo s jejím osudem. Zjistil jsem, že se vdala, porodila několik dětí a žila celkem klidným životem. Největším překvapením ale bylo, že i po dvaceti letech vypadala přesně tak, jako kdysi. Ten odhodlaný a silný pohled z její tváře nezmizel.

Charakteristické pro vaši tvorbu je, že nezobrazujete pouze „krajinu války“, ale lidské osudy na jejím pozadí, tváře, které v nestřeženém momentu otevírají pohled do lidské duše. Je to otázka intuice, zkušenosti, nebo techniky? Má portrétní technika se vyvíjela v průběhu několika desetiletí. Nafotil jsem deseti tisíce snímků, což vás přirozeně vycvičí a dá vám potřebnou zkušenost. Díky neustálému kontaktu s realitou se rychle naučíte pronikat do podstaty situací, dokážete ve správnou chvíli zachytit prchavý moment, silnou emoci nebo hnutí mysli. Myslím si ale, že je to především otázka intuice, a nikoli intelektu. Fotograf musí mít především srdce a dobře vyvinuté instinkty. Je těžké to popsat slovy, ale myslím, že to hlavní je skutečně instinkt.

Na návštěvě v Praze je jeden z nejslavnějších fotografů současnosti Steve McCurry |foto: ČTK |zdroj: ČTK

Jako fotograf jste dokumentoval celou řadu válečných konfliktů. Co váš žene do těchto extrémně nebezpečných situací? Určité události mají historickou hodnotu. A právě války jsou situace, které mění lidské dějiny, mění chod i silové rozložení světa. A já prostě cítím neovladatelnou touhu být při tom, být toho svědkem. Víc než vnější kulisy války mě ale zajímá člověk stojící tváří v tvář takové situaci. Zajímá mě, jak lidé v extrémních podmínkách reagují. Jak válka ovlivňuje jejich myšlení, cítění a chování. Myslím si, že právě tyto situace naprosto bezprostředně vypovídají o lidské podstatě, o naší přirozenosti. Je to pro mě jako stát u samotného pramene života.

Do jaké míry je pro vás fotografie politikum? A věříte, že má možnost něco změnit? Myslím si, že fotografie určitě může měnit a silně ovlivňovat veřejné mínění. Jako příklad můžeme uvést snímek dvouletého syrského chlapce, jehož mrtvé tělo bylo minulý týden nalezeno na turecké pláži. Ta fotka oběhla celý svět a přirozeně vzbudila silné emoce. Jsem přesvědčen, že tento snímek vyvolal silnou vlnu empatie s uprchlíky. Byl to signál pro lidi i evropské vládní úředníky, aby si uvědomili vážnost situace a možná změnili svůj přístup k uprchlické krizi. Ta fotka je konfrontovala s hloubkou lidského utrpení a ukázala, že tito lidé potřebují pomoc. Fotografie je tedy bezpochyby silné médium, které má neuvěřitelně silný potenciál. Na rozdíl od videa nebo filmu má navíc jednu vlastnost. Dokáže se doslova vpálit do vědomí a zůstat v něm navěky.

Během svých cest se často pohybujete na hranici života a smrti. V Pákistánu jste byl vězněn, v Indii vás zbili a málem utopili, a také jste byl málem zabit sektou Mudžáhedínů. Během své kariéry jste byl dokonce dvakrát prohlášen za mrtvého. Kdy jste měl největší strach? Myslím, že moment, kdy jsem byl nejblíže smrti, paradoxně nebyl ve válečném konfliktu. Byl jsem ve Slovinsku a při přeletu z jednoho místa na druhé naše letadlo havarovalo a my jsme se zřítili do jezera. To odpoledne jsem si skutečně myslel, že zemřu. Ale bojoval jsem o život a nakonec zvítězil. Byly to děsivé a nezapomenutelné okamžiky, v mnoha ohledech silnější než mé předchozí válečné zkušenosti.

Mluvili jsme o válkách, ale vy se věnujete i jiným tématům. Co dalšího vás zajímá? Velmi mě zajímal a stále zajímá buddhismus. Procestoval jsem řadu buddhistických zemí, jako je Barma, Laos, Kambodža, Bhútán nebo Japonsko. Tato část světa mě z mnoha důvodů fascinuje. V poslední době mě ale velice přitahuje i Kuba, o které jsem slýchal celý svůj život. Chci se tam vydat a dokumentovat tamní život, protože se domnívám, že Kuba bude za několik let úplně jinou zemí. Rapidně se teď mění a já prostě chci být u toho. Než se změní navždy.