Národní portrétní galerie v Londýně připomíná Velkou válku
Jedním z dalších britských příspěvků k letošnímu stému výročí vypuknutí první světové války je výstava v londýnské Národní portrétní galerii.
Oproti jiným výtvarným galeriím je u této instituce nezvyklé, že při výběru uměleckých děl je hlavním kritériem význam či věhlas zobrazené osoby, nikoli samotného umělce, tedy malíře, sochaře či fotografa, což však neznamená, že ve sbírkách galerie nejsou význační výtvarníci. Naopak!
To stejné platí i pro současnou výstavu nazvanou Velká válka v portrétech. Stačí zmínit jen několik jmen umělců, jejichž díla expozice představuje: Max Beckman, Ludwig Kirchner, Walter Sickert, C. R. W. Nevinson či William Orpen.
Dějiny Velké války „v kostce“
„Jak mohou slova či umělecká díla představovat konflikt, který je většinou považován za nepopsatelný, protože je příliš hrůzný a absolutně jej nelze srovnat s žádnými předcházejícími zkušenostmi?“ napsala v úvodu velmi dobře připraveného výstavního katalogu Sandy Nairne, ředitelka Národní portrétní galerie.
A vysvětlila: „Sto let poté se na něj můžeme dívat s větším nadhledem, ale zřejmě ani dnes nerozumíme obrovskému rozměru vzplanutí bojů a počtu obětí. Avšak zkoumat malované či fotografované portréty, ať už portréty hlav států, politiků a generálů nebo dokumentární snímky vojáků a civilistů, znamená nacházet důležitou spojnici – i když fragmentovanou a selektivní – zpět k účastníkům konfliktu. Můžeme se snažit dívat se na ty, kteří byli součástí Velké války, i když je nám nadále obtížné jí rozumět.“
Výstava je svým způsobem dějinami první světové války či Velké války, jak tomuto konfliktu často říkají Britové, „v kostce“. V první části mohou návštěvníci pohlédnout do tváří panovníků a politiků, kteří stáli v čele států Dohody a Ústředních mocností.
V případě „hlav urozených“ šlo dokonce o příbuzné na obou stranách válečného konfliktu... Nechybí tu však ani snímek sarajevského atentátníka Gavrila Principa. Expozice se však nezaměřuje jen na významné osobnosti ze světa politiky a generality (včetně Winstona Churchilla, maršály Haiga a Foche) či kultury, ale také – a to možná především – na neznámé, anonymní účastníky Velké války.
Od Roberta Gravese po Matu Hary
Na velkém tablu, které je určitým středobodem výstavy, tak najdeme čtyřicet snímků různých tváří. Vedle známých osobností, k nimž patří básníci jako Siegfried Sassoon, Robert Graves či Wilfred Owen nebo německý letec, baron von Richthofen, jsou tak například neznámý německý válečný zajatec či britské zdravotní sestry nebo Kulbir Thapa, první Nepálec, jenž byl vyznamenán nejvyšším britským vojenským řádem – Victoria Cross.
Autoři těchto snímků jsou většinou neznámí, jednou z výjimek je John Gunston (asi 1860–1946), „vyženěný“ strýc básníka Wilfreda Owena, úspěšný vlastník několika řeznictví v londýnské čtvrti Wimbledon. Již ve svých padesáti letech mohl odejít do důchodu a věnovat se svému koníčku – fotografování. A tak mohl v roce 1916 vzniknout portrét jeho synovce... Na tablu však nechybějí ani mnozí britští vojenští letci, námořníci, ale také třeba legendární špiónka Mata Hary.
Různé podoby Velké války také ve svých obrazech zachytil William Orpen (1878–1931), který byl v době své smrti jedním z nejznámějších malířů v Británii. Na jedné straně portrétoval maršála sira Douglase Haiga či Winstona Churchilla, na druhé straně – jako jeden z oficiálních válečných malířů –vytvořil i velmi působivá díla přímo z fronty. Zobrazil v nich utrpení nejen prostých vojáků, ale i civilistů. Mnohá jeho díla připomínají až téměř goyovské scenérie z napoleonských válek.
K velmi silným uměleckým dílům patří rovněž Autoportrét v uniformě, který vytvořil německý malíř Ludwig Kirchner v roce 1915. Výtvarník se ztvárnil s utrženou pravou dlaní, což sice neodpovídalo skutečnosti, ale umocnilo působení tohoto výtvarného díla.
Čtěte také: Mistři německé renesance v londýnské Národní galerii
Hrůzy válečného konfliktu
Zřejmě nejpůsobivější částí výstavy, která představuje v plné nahotě hrůzy prvního světového válečného konfliktu, jsou portréty a fotografie znetvořených tváří vojáků. Vznikaly pro studijní lékařské účely. Autorem barevných pastelů byl někdejší profesor z proslulé londýnské Slade School of Art Henry Tonk, který zachycoval tváře vojáků před a po plastické operaci. Výtvarníka o tuto práci požádal mladý lékař Harold Gillies, jeden z průkopníku plastické chirurgie, jenž je také autorem vystavených dokumentárních černobílých fotografií obličejů zraněných mužů.
Filmy o Bitvě na Sommě
Jistým epilogem výstavy je část věnovaná bitvě na Sommě. Pro Národní portrétní galerii přináší trochu netradičně ukázky ze dvou propagandistický filmů – britského snímku Bitva na Sommě a německého S našimi hrdiny na Sommě.
Britské Ministerstvo války poměrně záhy po vypuknutí první světové války pochopilo důležitost propagandy. V ní nemohlo chybět ani tehdy ještě velmi mladé médium – film.
Již v březnu 1915 proto ministerstvo rozhodlo o vyslání oficiálních kameramanů na frontu. Ovšem u Britského expedičního sboru se dva první filmaři – Geoffrey Malins a Edward Tong – v propůjčených hodnostech poručíků objevili až 2. listopadu 1915. Tong byl brzy zraněn a v prosinci se musel vrátit domů, ale Malins stačil do června 1916 natočit 26 krátkometrážních dokumentárních filmů. Třicetiletý Malins nebyl žádným nováčkem na bojišti, první záběry z války točil ještě jako kameraman „na volné noze“ koncem roku 1914.
Do poloviny roku 1916 byly natáčený pouze maximálně desetiminutové filmy zachycující život vojáků poblíž fronty. Před chystanou grandiózní ofenzívou na řece Somme však britské velení rozhodlo, že musí být vyroben snímek ve velkém měřítku. Generalita zcela jistě očekávala, že bude oslavou předpokládaného vítězství...
K Malinsovi se připojil druhý kameraman John McDowell. Od 1. do 10. července 1916, tedy během prvních deseti dnů bitvy, spotřebovali osm tisíc stop filmu (téměř 2,5 kilometru). Záběry stačili během necelého měsíce sestříhat do osmdesáti minut.
Již 7. srpna, tedy ve velmi krátké době, měl snímek nazvaný Bitva na Sommě předpremiéru v Londýně. Během pouhých šesti týdnů jej v britských kinech vidělo neuvěřitelných dvacet miliónů diváků. Na lístky stáli lidé i celý den! Spojené království mělo tehdy přibližně 43 miliónů obyvatel... Je to nepochybně dosud nepřekonaný a zřejmě nepřekonatelný návštěvnický rekord.
Německý film přišel do kin mnohem později, až v lednu 1917. A na rozdíl od britského snímku se nesetkal s takovým ohlasem u veřejnosti...
Výstava Velká válka v portrétech je v londýnské Národní portrétní galerii zdarma přístupná do 15. června 2014.
National Portrait GallerySt Martin`s PlaceLondonWC2H 0HE
Národní portrétní galerie je zdarma otevřena denně od 10.00 do 18.00, ve čtvrtek a v pátek až do 21.00.
Nejbližší stanice metra:Charing Cross (Northern a Bakerloo Line)Leicester Square (Northern a Piccadilly Line)Embankment (Northern, Bakerloo, District a Circle Line)
