„Počkejte, vy toho budete litovat,“ říkali před 25 lety důstojníci odcházejících sovětských vojsk
V roce 2016 si připomínáme čtvrtstoletí, které uběhlo od okamžiku, kdy poslední sovětští okupační vojáci opustili československé území. Odchod sovětských vojsk, v době normalizace jich tu bylo usídleno na 75 000, sledovala také řada fotografů. Mezi nimi i významná česká dokumentaristka Dana Kyndrová. Soubor jejích snímků z této doby doplněný současnými fotografiemi, můžete až do 4. září vidět na právě otevřené výstavě nazvané S nimi a bez nich v Leica Gallery Prague ve Školské ulici v Praze.
Výstava zahrnuje fotografie z nejznámějšího projektu Dany Kyndrové z let 1990–1991, kdy se několik měsíců věnovala zachycení přelomové etapy novodobých českých a slovenských dějin, ukončení tzv. dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa. Po 25 letech se vypravila na místa zdokumentovaná na jejích fotografiích z 90. let a soubor obohatila o záběry, které i dnes připomínají sovětskou misi na našem území. „Já jsem během normalizace, v 70. a 80. letech fotografovala ´komunistické rituály´,“ vzpomíná na své pohnutky Dana Kyndrová. „A po listopadu 1989, což byl takový happening, kdy jsme fotili všichni, se objevila zásadní věc pro ukončení období normalizace, a to byl právě odchod sovětských vojsk. Pro mne to bylo vlastně završení předchozího projektu 70. a 80. let.“
Dana Kyndrová má na svém kontě více než 80 autorských výstav doma i v zahraničí a je držitelkou řady prestižních ocenění, mimo jiné byla osmkrát oceněna v soutěži Czech Press Photo, vyhrála hlavní cenu v národním kole Fujifilm Euro Press Photo Awards za soubor fotografií na téma hudebního vzdělávání zrakově postižených získala i grant primátora hl. m. Prahy.
Sídliště, kasárna a etapa uzavírající socialistickou normalizaciSe souhlasem parlamentní komise, která odchod sovětských vojsk organizovala, se Dana Kyndrová vypravila do míst pobytu vojáků, do kasáren a na sídliště, která k nim přiléhala. „Byla výhoda, že jsem byla žena, protože v takové té totalitní ideologii a obzvlášť ruské, žena asi nemohla být tak nebezpečná, takže se na mne dívali shovívavě a nechali mě fotit.“ Na atmosféru uvnitř kasáren, vzpomíná Dana Kyndrová jako na zvláštní rozdělený svět. Na jedné straně byli řadoví vojáci: „oni říkali, ´nám je to úplně jedno, jestli jsme zavření v kasárnách tady, nebo na Ukrajině, nebo někde jinde´“. Oproti tomu u důstojníků a jejich rodin se fotografka setkala s velkou nevraživostí: „Vyvrcholení bylo, když se natřel ten tank na růžovo v Praze na Smíchově, tak jsem fotila na nádraží v Milovicích a to tam přišli naštvaní ti důstojníci a říkali, ´počkejte, vy toho budete litovat´, takže to byla taková vypjatá atmosféra.“ Koncepci svého dokumentárního cyklu nepojímala autorka jako kroniku míst, „nejvíc jsem samozřejmě fotografovala v Milovicích a v Ralsku ve středních Čechách, ale byla jsem i na Slovensku, když odcházeli poslední vojáci v prosinci roku 1990. Hlavně mi ale šlo o vystižení atmosféry, kdy se rozkládá systém, ten rozpad sovětského impéria konec jejich nadvlády mi to všechno symbolizovalo.“
Na některá místa se Dana Kyndrová po letech vrátila: „To byl takový nápad, když jsem se jela podívat 25 let poté do Milovic a do Ralska a kupodivu jsem tam našla nějaké zbytky.“ Protože se fotografka nerada vrací do minulosti, nejprve pochybovala o takovém návratu, „ale nakonec jsem za to ráda, protože mi to ten cyklus uzavřelo ještě víc a je to takové hutnější.“
