Příběh špinavých rukou čínské dívky vychází v češtině s dřevorytovými ilustracemi
Nakladatelství Vltavín připravilo bibliofilské vydání povídky Ruce čínské spisovatelky Xiao Hong s ilustračními dřevořezy Jana Chaloupka, které jsou vystaveny v pražské Galerie Vltavín.
Galerie Vltavín na Masarykově nábřeží v Praze si připomíná dvě výročí. Jednak 25. výročí svého založení a také 20. výročí založení Nakladatelství Vltavín. To právě jako svou 40. publikaci vydalo v bibliofilském vydání povídku Ruce čínské spisovatelky Xiao Hong. Knihu přeložila sinoložka Lucie Olivová z Centra čínských studií Masarykovy univerzity v Brně. O grafickou úpravu knihy a ilustrace se postaral výtvarník Jan Chaloupek, který pro ni vytvořil sérii originálních dřevorytů. Ty jsou nyní do 22. července vystaveny v 1. patře Galerie Vltavín.
Jaké byly životní osudy Xiao Hong a jaké postavení v čínské literatuře zaujímá?
Lucie Olivová: Xiao Hong je velice výrazná autorka první poloviny 20. století, jejíž prózy vycházely časopisecky. Žila za války, utíkala před ní z města do města, až se dostala do Hongkongu, kde jako třicetiletá zemřela. Dnes je považována za jednoho z nejlepších autorů. Z jejího díla bohužel nebylo nic přeloženo do češtiny.
Už před lety jsem se chopila této povídky – Ruce. Vypráví o dívce, která pracovala v barvírně a z práce měla také černé ruce, že se nedaly omýt. Když potom přišla na střední školu, kvůli rukám velice zakoušela, byla ostrakizovaná, šikanovaná společností. Pro nedostatek vnitřní schopnosti studovat školu nakonec opustila. Je to taková povídka o celkovém nezdaru. Což je pro dílo Xiao Hong typické – poukazuje na lidské utrpení a bídu právě tak, že ukazuje trpné postavy, které nemají sílu se osudu bránit.
Je to autobiografický příběh?
Povídka Ruce má dost složitou stavbu. Ale vystupuje tam také vypravěčka, kterou můžeme chápat jako autorku, která se na dívku, barvířovu dceru, dívá nejprve s odporem, postupně ji začne rozumět a soucítit s ní.
Vybrala jste si jako ilustrátora Jana Chaloupka, nebo si on vybral vás?
Vybral si nás oba Robert Hédervári, majitel Galerie Vltavín. Bylo to ale už dříve k jinému projektu, čínským pohádkám, také bibliofilii, která je dosud k mání. V nich Jan Chaloupek dělal typografii, ilustrace a já dodala text. Protože šlo o docela úspěšnou knihu, řekli jsme si, že je záhodno pokračovat.
Jak jste k ilustrování povídky Xiao Hong přistoupil?
Jan Chaloupek: Byla to komplikovanější cesta, hledal jsem projev, který by se přiblížil nezměrně lidskému příběhu a situacím, které stojí za zmínku i dnes. Zvolil jsem poměrně velký rozměr dřevořezu, které jsem tisknul hlubotiskovou technikou, aby zůstaly zachovány struktury, které by mohly připomínat údery rukou nebo osahávání předmětů. To všechno obsahuje řadu emocí, energií, stojí za to se s nimi popasovat.
Tisky jsou velmi abstraktní, inspiroval jste se při jejich tvorbě tradičním čínským uměním?
Nedá se říct, že bych se inspiroval, ale zároveň nemůžu říct, že bych si dovolil vynechat ve svém studiu čínské umění, zejména kaligrafii. Je pro mě zobrazením nekonečného prostoru jednou křivkou, která se vine, jakoby se odvíjela z klubka vlna za kopec a za další. Je to zároveň křivka, která nese lidský osud, může mít filozofický rozsah, může objevovat prostor.
Jít vyšlapanou cestou, to není problém.
Experimentoval jste při tisku?
V každém případě. Bez experimentu by taková věc nemohla vzniknout. Experiment je něco, co mě láká a okysličuje projev. Jít vyšlapanou cestou, to není problém. Ale hledat řešení nezvyklá, to mě naplňuje. Myslím, že obsahy, které mi svými překlady přináší Lucie Olivová, jsou obrovským rozměrem duchovního prostoru, které abstraktní věci potřebují.
Můžeme se těšit na další vaše překlady literárního díla Xiao Hong?
Lucie Olivová: Ano, ráda bych uvedla víc jejích textů než tuto reprezentativní povídku. Mám s jistým nakladatelstvím rozjednanou spolupráci, uvidíme za dva, tři roky, jak to bude vypadat.
