Půlstoletí ve fotografii: „Každý z naší generace podvědomě v sobě toho Sudka má.“
S výběrem povětšinou černobílých fotografií Josefa Hníka se můžete do 11. srpna setkat v Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice v Praze na výstavě „Josef Hník: Fotografie 1968 – 2016“.
Fotograf Josef Hník, vyzkoušel v minulých desítiletích ve fotografii leccos: zátiší, krajinu, portrét i akt, stejně jako reklamní fotografii a video. Na jedné straně pořizuje snímky dřevěnými historickými fotoaparáty z přelomu 19. a 20. století, pracuje s dlouhou, až několik hodin trvající dobou expozice a pořizuje kontaktní kopie negativu. Na straně druhé neváhá experimentovat a využívat pro své výpovědi technologické vymoženosti internetu a digitální techniky.
K fotografování se Josef Hník dostal příslovečnou oklikou. V 60. letech minulého století studoval medicínu, tu ale nedokončil. Na radu přátel i bratra, který v té době studoval na FAMU si pořídil fotoaparát: „dostal jsem se k profesoru Plickovi, kterému jsem pak rok a půl asistoval.“ Na FAMU se dostal v roce 1968: „a byl jsem asi jeden z mála studentů, kteří se na té škole naučili fotografovat, protože většina přicházela už vybavená ze střední umělecké školy. Já jsem byl opravdu nepopsaný list.“
Možnosti starých fotoaparátů i nejnovějších digitálních technologiíPrvní snímky, které Josef Hník pořídil novým fotoaparátem, zachycovaly srpnové události roku 1968: „Poté, co odezněla okupace, jsem začal fotografovat to, co mi bylo nejbližší, to znamená portréty kamarádů a začal jsem dělat krajinu a akty.“ Další osobností, která umělce ovlivnila byl Josef Sudek: „myslím, že každý podvědomě v sobě má toho Sudka. Já jsem pod jeho vlivem dělal zátiší, k čemuž přispívalo i to, že jsem v letech 1969 až 1972 bydlel na Malé Straně blízko Sudkova ateliéru a občas jsem za ním chodil.“
Josef Hník fotografuje klasickými dřevěnými aparáty, využívá je především u snímků zátiší, neboť doceňuje možnosti přímé kopie bez nutnosti zvětšování. Ale u prací z poslední doby, především portrétních cyklů ale umělec využívá možnosti současných technologií, internetu či promítání a podobně: „Je to tak, já už jsem starší člověk, a když mám představu, co bych chtěl a zachytit a vím, jak obtížné by bylo najít vhodné modely, tak zjišťuji jak nedocenitelný je v tom internet, kde si mezi anonymními tvářemi mohu najít cokoliv, co bych třeba na ulici nikdy najít nemohl.“
