Řeckou „definici krásy“ představují v Britském muzeu
„Již staří Řekové…,“ říkává se. V případě Britského muzea to ovšem platí i aktuálně, neboť právě tam je až do 6. července přístupná výstava nazvaná Definování krásy. Její podtitul zní Tělo v umění antického Řecka.
Jak staří Řekové lidské tělo v umění ztvárnili?
Jak víme, zcela realisticky. Ale Řekové si byli vědomi toho, že velké umění je mnohem více než pouhá technická dokonalost a že za svou velikost vděčí umělcově tvůrčí síle. Někdy v pátém století před Kristem panoval názor, že cílem umění je poučovat, vytvářet dokonalé podoby lidí a bohů a zobrazovat vznešení náměty, které vyjadřují triumf řecké civilizace nad barbarstvím. Lze říci, že dokonalosti formy dosáhli právě v druhé polovině pátého století před Kristem při znovuvybudování athénského Parthenónu. Díla tehdejších sochařů dosáhla dokonalé harmonie ideální formy a ducha v zobrazení člověka.
Jak tento ideál představuje výstava v Britském muzeu?Je tu právě několik ukázek výzdoby Parthenónu ze sbírek muzea, jsou tak poprvé po téměř dvou stech letech vystaveny mimo sálů stálé expozice. Celkem výstava představuje na 150 objektů, nejen soch, ale také bohatě zdobených antických váz či různých vlysů. Můžeme například obdivovat sochu odpočívajícího říčního boha, která byla vytvořena kolem roku 440 před Kristem. Je chloubou sbírky Britského muzea a nedávno ji zapůjčili na výstavu v petrohradské Ermitáži.
Jedním z vrcholů expozice je bronzová socha atleta, která byla nedávno objevena na mořském dnu poblíž Chorvatska. Mnoho původních bronzových soch se totiž nezachovalo, většinu sochařských děl antického Řecka totiž známe z římských kopií. K těm patří také Belvedérské torzo zapůjčené z Vatikánského muzea, které Michelangelo považoval za jeden z nejlepších příkladů klasických skulptur. Poblíž torza ostatně visí jedna Michelangelova kresba, studie pro jeho nástěnnou malbu Sixtinské kaple.
Antické sochy ale byly původně barevné, polychromované. Reflektuje nějak tuto skutečnost současná výstava?Antické chrámy původně zářily barvami, rovněž sochy byly polychromované. Náš pohled na antické umění je totiž zkreslen renesancí a klasicismem, které z antiky vycházely, ale v během staletí se zapomnělo na barevnost. Takže v mysli asi většiny lidí je antické umění spojeno s obrazem běloskvoucích mramorů. Výstava v Britském muzeu na tento omyl upozorňuje modelem sochy lučištníka z počátku čtvrtého století před Kristem, na němž je právě zrestaurována bohatá barevná výzdoba.
Jsou na výstavě také nějaké umělecké předměty zapůjčené přímo z Řecka?Ne, ani jediné. Jsou tu sice skutečně významné zápůjčky z mnoha světových muzeí, například z Vatikánu či z Muzea římského Kapitolu, ale žádný artefakt z nějakého muzea v Řecku.
Proč tomu tak je?Tak to je způsobeno dlouholetým sporem o Elginovy mramory. Takto je nazývána část vlysů, které vznikly kolem roku 435 před Kristem, kdy byla po zpustošení Peršany obnovena athénská Akropole. Lord Elgin, zvláštní britský velvyslanec u Otomanské říše, je nechal během let 1802 až 1812 odvézt do Británie, kde se záhy jejich druhým domovem stalo právě Britské muzeum. No a již několik desítek let se cyklicky ozývají hlasy, aby se tyto mramory vrátily do Řecka. Zvlášť intenzivní byla tato kampaň na rozhraní tisíciletí, během příprav na olympijské hry v Athénách, které se konaly v roce 2004.
Vrátit či nevrátit? Nevrátit, zcela jednoznačně. Jednak Britské muzeum získalo Elginovy mramory legálně, a jednak je jim tam lépe než by jim, zejména v minulosti, bylo v Řecku. Originály Karyatid z tamního Erechteinonu byly v Řecku ukryty za sklem v jakémsi dusíkatém prostředí, aby vůbec přežily. Ta jediná, kterou přivezl lord Elgin, je v Britském muzeu vystavena zcela volně.
