Role muže a ornament ženy. Století architektury konstruované „na tělo“

8. srpen 2016

Výstava, která na příběhu architektury 20. století ukazuje, jak různé sexuality a genderové role utvářely parametry tohoto oboru, je otevřena v Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí v Praze. Jejími autory jsou kurátoři Ladislav Zikmund-Lender, Filip Šenk a Dan Merta. Expozici nazvanou Prostory touhy: Je architektura sexy? si můžete prohlédnout do 25. září.

Záměr výstavy vychází z přesvědčení, že sexuální identifikace i sexuální praxe se uskutečňuje v architektonickém prostoru. Na otázku obsaženou v názvu výstavy, zda „je architektura sexy“ Ladislav Zikmund-Lender odpovídá jednoznačně kladně: „Podobně, jako když se ptáme, jestli je architektura dobrá nebo špatná, tak i některá architektura je sexy a jiná ne. To je téma naší výstavy – ukázat, jestli právě to, co my považujeme za ´sexy´ takové je a jestli se s tím tak ztotožní i návštěvníci.“ Výstavu její autoři připravovali několik let: „Intenzivně jsme ji připravovali asi rok a kladli jsme si především otázky, jaké vztahy byly mezi sexualitou a architekturou. Respektive nás samozřejmě nezajímalo, ´jak´, ´kde´, ´kdo´, ´s kým´ a podobně. Chtěli jsme zjistit, co ze sexuality vyplývá, jak ovlivňuje naše chování, tvorbu a vnímání architektury a jak tomu bylo v minulosti.“

Jako příklady poslouží domy od Adolfa Loose, jehož architekturou se Praha může pyšnit, stavby a názory předního modernisty Le Corbusiera, kritické texty F. X. Šaldy, Bohuslava Brouka, Bohumila Markalouse nebo profeministické příručky Bruno Tauta.

Kritici, teoretici a historici na téma tělesnosti a rolíAutoři výstavy se zaměřili na období posledních přibližně 120 až 130 let a prozkoumali názory teoretiků, kritiků i historiků umění, jimiž se vyjadřovali právě k tématu sexuality: „Zajímala nás především moderní a současná architektura přibližně od roku 1900,“ popisuje Ladislav Zikmund-Lender. „Proměny za tu dobu byly poměrně radikální, protože když se podíváme na začátek 20. století, tak jako nejvýraznější nacházíme názory architekta Adolfa Loose.“ Samozřejmě i zde tzv. pracuje čas a ve své době nonkonformní názory na postavení ženy v obývaném prostoru jsou podle kurátora občas z dnešního pohledu úsměvné: „Žena by podle něj (ale pamatujme, že to nebyl názor v té době ojedinělý) měla být doma, neměla by se zabývat žádnou tvůrčí činností, měla by být až jakoby zdobícím objektem mužské touhy. V tom parametru mužské nadřazenosti a ženské podřízenosti navrhoval Loos i svoje domy.“

03682182.jpeg

Ženy v architektuře jako hybný elementPostoje a názory žen architektek byl na počátku sledovaného časového úseku podle Ladislava Zikmunda-Lendera rozdvojený: „Ony samozřejmě vždy tvořily v nějaké době, a tedy v nějakých konvencích, čemuž se musely podřizovat, pokud se snažily prosadit se. Do toho musely investovat mnohem víc energie, než jejich mužští kolegové, ale zároveň, architektky byly schopné daleko snáz se od těch dobových konvencí oprostit, odpoutat, vytvořit něco nového, posunout tvorbu a dobovou diskuzi o ní. Byly mnohem víc schopné kompromisů v tvorbě ve smyslu například spojování tradic.“ Ženy v architektuře zajímala také sociální témata, byly to ony, které začaly prosazovat reformu školských budov a zdravotnických zařízení.

Architektura nám nemůže vyplnit naše nejdivočejší fantazie, ale může posunout limity, ve kterých tyto fantazie držíme. Bernard Tschumi

Na výstavě budou prezentována díla a myšlenky předních architektů a umělců – Adolfa Loose, Jana Kotěry, Jana Zrzavého, Hany Kučerové-Záveské, Jana Kaplického, Ilony Neméth, Kateřiny Vincourové, Pavla Karouse, Lenky Klodové, ale i návrhy a design z anonymního prostředí, které mají ale neméně formotvornou roli. Výstava bude částečně programově napojena na kulturní festival Prague Pride, jehož 6. ročník v Praze proběhne ve dnech 8. až 14. srpna.

Spustit audio