S Národní galerií mám velké plány, říká nový šéfkurátor
Národní galerie v Praze vstupuje do letošní sezony s novým kurátorem Adamem Budakem. Na svou novou funkci přichází z washingtonského Hirshhorn muzea. Polák Adam Budak vystudoval divadelní vědu na Jagelonské univerzitě v Krakově, také historii a filozofii umění a architektury na Central European University, která dříve sídlila v Praze. Mimo Spojené státy americké a Polsko působil také v Itálii, Rakousku a Estonsku.
Jak se ve své nové funkci cítíte a jaké jsou vaše plány s Národní galerií?
Nabídka pozice hlavního kurátor Národní galerie v Praze mě příjemně překvapila. Byl jsem potěšen, ale trochu jsem i znervózněl, protože k této instituci mám velký respekt. Lákalo mě vrátit se zpět do Prahy, kde jsme žil před zhruba dvaceti lety, v době, kdy byl Veletržní palác inaugurován na sídlo moderního umění. Deset let zpátky jsem se opět do Veletržního paláce podíval, když jsem dělal kurátora Pražskému Bienále. To bylo ještě v době, kdy byl ředitelem Národní galerie Milan Knížák. A teď jsem zase zpět. Tentokrát ale jako kurátor. Mým úkolem je přispět k novým tendencím Národní galerie a maximálně pomoci uskutečnit plánovaný program a změny.
Jako kurátor jste dlouho působil v zahraničí. Přenesete své profesní poznatky i do Národní galerie, nebo český a zahraniční svět umění od sebe odděluje příliš mnoho odlišností?
Ono se zdá, že jsou to dva odlišné světy, ale přitom mají hodně společného. Hirshhornovo musem, ve kterém jsem ve Washingtonu před tím pracoval, bylo také státní institucí. To znamená, že fungování bylo dost podobné tomu v Národní galerii v Praze, zvláště co se týče byrokracie, politické korektnosti a financování.
Jsem ale přesvědčený i o tom, že mé působení v zahraničí, například v Polsku a Rakousku, může pozitivně přispět k mému působení zde. Narazil jsem na pozitivní modely fungování galerií a rád bych je přenesl sem do Prahy.
V čem je podle vás největší potenciál Národní galerie v Praze, který by v budoucnu mohla zúročit?
Největší potenciál Národní galerie se skrývá v její historii, dědictví a bohaté sbírce umění světového formátu – od orientálního po současné umění. Na to můžeme být všichni hrdí a také na to, jakými architektonickými skvosty Národní galerie disponuje. Zrovna Veletržní palác je místem, které sice nebylo primárně navrženo, aby bylo galerií, ale dokáže umění představit zajímavým způsobem. Už jen Malá dvorana nabízí spoustu příležitostí pro výstavy a nebál bych se jí přirovnat k vybraným prostorům, kterými disponuje například Guggenheim muzeum. Malá dvorana může být místem, kde se prolne výtvarné umění s uměním živým, například site specific projekty.
Čím byste osobně chtěl v následujících letech přispět nejvíce do rozvoje Národní galerie?
S Národní galerií mám velké plány. Rád bych, aby se proměnila ve vůdčí instituci, která přesáhne nejen hranice této země, ale hranice kontinentu. Uvědomuju si, že je to velká ambice, ale jsem si jistý, že Národní galerie v sobě tento potenciál má. Když si nebudeme klást vysoké cíle, tak ničeho nedosáhneme. Společně s vedením galerie chci připravit cestu této instituce do povědomí přinejmenším Evropy.
Který z letošních výstavních projektů považujete za nejdůležitější?
Na letošní rok jsme připravili téměř čtyřicet výstav. Jsou sice různého rozsahu a s různým zaměřením a bezesporu na ně zavítá jiný typ diváka, ale pro nás jsou všechny stejně důležité. Sezonu zahájíme už teď v únoru výstavou děl Oskara Kokoschky z doby jeho působení v Praze. Za stejně zajímavou považuju i výstavu sochařského ateliéru Zdeňka Sekala nebo kresebného díla Stanislava Kolíbala. Letní sezonu věnujeme malíři Henry Rousseauovi, jehož dílo je také ve sbírce Národní galerie.
