Široké čínské krajinomalby Českého středohoří ve výtvarné práci Tomáše Polcara

13. červenec 2016

V pražském Topičově salonu vystavuje své nové obrazy větrných a vzdušných krajin Českého středohoří, betonové reliéfy a plastiky malíř a sochař Tomáš Polcar. Jeho Krajiny můžete vidět do 12. srpna.

Na tehdy reformující se Akademii výtvarných umění v Praze začal Tomáš Polcar studovat počátkem 90. let minulého století a prošel třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na komunikaci, reflexi, a myšlenku. Oblasí jeho zájmu byla především nová média. Když se s rodinou přestěhoval do Slavětína nad Ohří v Českém středohoří, znamenalo to pro něj nejen návrat k přírodě, ale také k malbě a sochařskému tvaru.

Po cyklech Hnití plodí žití, Atomos, Sóma a Rezonance přichází nyní se souborem velkoformátových i menších krajin, v nichž si pohrává ani ne tak s jejich tvary a liniemi, jako spíše s energií prostoru, plynutím mlh, sváry mraků a bouří. Expozici charakterizuje kurátorka Lucie Šiklová: „Člověk vždy žije v nějaké krajině, která ho obklopuje, a on na ni reaguje v umění.“ U Tomáše Polcara se podle ní právě toto projevuje a jeho Krajiny jsou právě odrazem umělcova vnitřního světa v tom konkrétním okamžiku a stavu, v němž se nachází: „Pro Tomáše Polcara je vždy v jeho tvorbě důležité zachování smyslu, a to ve vyšším významu toho slova, jemu jde opravdu o duchovní věci a bezpodmínečný duchovní přesah je pro něj takovým postulátem, který je v jeho obrazech.“

Plátna rozměrnější i komorní a trojrozměrné „obrazy“ z betonu„On se tu snaží o jakousi extrakci krajiny,“ pokračuje Lucie Šiklová, „to je cíl této výstavy, kdy se umělec snaží jít až na jakousi tresť krajiny a porozumět směsi pocitů, vjemů, které souvisejí s konkrétní krajinou, ve které Tomáš Polcar žije. Účelem je dosáhnout onoho ´nejčistšího výtavku´z té krajiny.“ Výtvarníkovo směřování podle historičky umění charakterizuje neustálé zjednodušování: „O to jsou dobrodružnější, neboť to už jsou téměř vyčištěné monochromy, ocitáme se v nich v jakési mlze, ale zároveň uvnitř té krajiny, kde už nejsou záchytné body, které jsme viděli na předchozích výstavách. Takže si můžeme klást otázku, kam dál, a já se domnívám, že to může být černá, ale na tu má Tomáš Polcar ještě hodně času.“

03667059.jpeg

O životě v Českém středohoří a dynamičnosti otevřeného éteru„Pro mne je krajina, ve které žiji hodně důležitá,“ říká Tomáš Polcar, „je to hodně otevřený, volný éter, v němž se odehrávají věci, a zároveň tam může člověk sledovat cykličnost přírody, opakování, proměňující se světlo v závislosti nejen na počasí, ale i na ročním období. Není tam linearita, která bývá vlastní městu, to překračování k neustálé změně, ale je tam něco, co zůstává stejné, ale v oné stejnosti je to v růstu neustále jiné.“ Krajina, ve které Tomáš Polcar žije je typická tím, že se vše odehrává „ve vzduchu“: „Právě k atmosférickým věcem je tam velmi blízko a člověk to může pozorovat, jak se tam opravdu ´dějí´ široké čínské krajinomalby, a jindy je to velmi dramatické.“

Na výstavě je k vidění také několik betonových plastik Tomáše Polcara, šestiúhelníků. S tímto materiálem umělec pracuje, podle jeho slov, už asi deset let: „Vlastně jsem si vymínil určité výrazové prostředky, které jsou mi nějakým způsobem bytostně vlastní a jež mi zároveň umožňují vyjádřit věc, o níž přemýšlím. Jsou to plastiky vycházející z tvaru šestihranu včelí plástve, v nichž se nejlépe využívá prostor, a zároveň novou věcí pro mne byl reliéf, který jsem začal používat a na této výstavě je ukázka několika menších objektů.“

Spustit audio