„Ve válce se nikdy nesmí riskovat.“ Pravidlo, které fotografka Christine Spengler porušila jen jednou
Snímky jedné z nejvýznamnějších válečných fotografek 20. století, jsou k vidění v pařížském Evropském domě fotografie na výstavě nazvané Opera světa. Několikrát Christine Spengler při práci hrozilo vyhoštění, dostala se mezi čadské bojovníky i mezi afgánskou chudinu, fotila konflikty v Mexiku, Palestině, Indočíně nebo Íránu. Dílo francouzské autorky nese osobitost i odlišný pohled z konfliktních prostředí, často s důrazem na postavení ženy.
„Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu k fotografii,“ říká Christine Spengler. „Po rozvodu mých rodičů jsem vyrůstala v Madridu a studovala filozofii a literaturu, abych se stala spisovatelkou. Vše se ale zkomplikovalo po smrti mého otce, který žil v Alsasku. S bratrem Erikem jsme se rozhodli cestovat kolem světa. Chtěla jsem odjet za sluncem, nemyslet na zimu a otcův pohřeb. A napadlo mě i to, že se už nikdy nevrátím.“
„Rozhodli jsme se vlastně cestovat díky jedné knize, kterou také vystavuji tady v Evropském domě fotografie. Kniha vyprávěla o starém sultánovi, který žil uprostřed pustiny, uprostřed pouště v Nigeru. S bratrem jsme se rozhodli prozkoumat tohle místo a přešli jsme poušť Ténéré, aniž bychom tušili, že se jedná o jednu z nejnáročnějších pouští světa. Chtěli jsme se prostě dostat do téhle oblasti a vidět válečníky Toubous, kteří oblasti Tibesti žili a kteří bosí ale s kalašnikovem v ruce bojovali proti francouzským helikoptérám.“ Christine Spengler vypráví o svých fotografických začátcích v Čadu, kde pořídila svou vůbec první fotografii na fotoaparát Nikon. Tam byla se svým bratrem také poprvé zajata. Protože se francouzská armáda domnívala, že je špiónka.
Vždycky říkám, že jsem se narodila společně s pořízením své první fotografieChristine Spengler ve svém líčení pokračuje: „Když jsme se po téhle cestě vrátili domů do Paříže, řekla jsem si, že se chci stát korespondentkou a fotografkou. Mým tématem se stal, tak říkajíc, ´smutek světa´. Fotky jsem pořizovala hlavně černobílé. Často mi pomohlo, že jsem žena a navíc bruneta. Zejména v arabských zemích třeba v Afghánistánu, kde jsem se zahalila a pod šátek schovala fotoaparát. Takže pokud na mých fotkách často vidíte ženy třeba v Iráku nebo Súdánu, tak to je díky tomu, že jsem se k nim mohla snadněji přiblížit, snáz než muži.“
Byla nakonec osvobozena díky francouzskému velvyslanciChristine Spengler fotila v Kambodži, ve Vietnamu, v Nikaraguy nebo i Severním Irsku. Stala se fotografkou agentury Sygma a publikovala v New York Times, Paris-Match, Vogue, nebo v časopise Time: „Jen jednou se mi stalo, že jsem zariskovala moc a měla jsme skutečně strach. A v tom jsem si uvědomila, že ve válce se nikdy nesmí riskovat. Stalo se to v Bejrútu v Libanonu, kde jsem se zachovala opravdu nerozumně. Když jsme projížděli městem, zatímco můj průvodce spal, rozhodla jsem se, že z okénka taxíku pořídím fotku se svatebčany oblečenými do čistě bílé. Můj foťák ale průvodce probudil, ten mě nařknul, že jsme špiónka a roztrhal novinářskou kartu. Bála jsme se vyhoštění. Horší to ale bylo ve chvíli, když průvodce vyrozuměl všechny Chack Pointy, takže při další kontrole mě vojáci zajali. A čekal mě revoluční tribunál.“
Po návratu do Paříže se rozhodla ustoupit od černobílé fotografie a začala fotit barevně. Výstava nazvaná Opera světa tak nabízí dva přístupy k její fotografii. Christine Spengler pracuje i v současnosti. Jedny z posledních fotek pořídila třeba v uprchlickém táboře Jungle, v Calais na severu Francie. Jako korespondentka procestovala celý svět, za nejinspirativnější zemi stále považuje Španělsko.
