Výstava ukazuje, jak vozily londýnské autobusy vojáky na frontu

Název výstavy „Goodbye Piccadilly“ si kurátoři muzea „vypůjčili“ z textu populární písně It´s Long Way to Tipperary, kterou v roce 1912 složil Jack Judge a která se hned na počátku války stala velmi populární. Již 13. srpna 1914 ji během pochodu francouzským městem Bolougne zpívali vojáci jednoho irského pluku. O pět dnů později o tom přinesl reportáž list Daily Mail a písničku si záhy přisvojili všechny jednotky britské armády. Byla opravdu široce oblíbená, její text se objevil dokonce na upomínkových kapesnících.

Německé hračky skončily v koši

Život na „domácí frontě“ (právě během první světové války se v Británii poprvé objevil termín „home front“) představuje výstava především množstvím dobových fotografií, plakátů a dokumentů. Jsou zde také citáty pamětníků, například Elizabeth Owen, které bylo v roce 1914 sedm let, vzpomínala o téměř padesát let později, že hned po vypuknutí války jí babička sebrala všechny hračky, které byly vyrobené v Německu včetně jejího milovaného velblouda.

Poprvé se na místech průvodčích objevily ženy

Návštěvníci – zejména návštěvnice – si na výstavě mohou rovněž vyzkoušet, jak jim sluší uniforma průvodčích londýnských dvoupatrových autobusů. Za první světové války se totiž poprvé v této funkci objevily ženy, které nahradily muže odvedené na frontu. Když v březnu roku 1916 vydala London General Omnibus Company náborové plakáty, na nichž byl mj. požadavek, že ženy nesmějí být menší než pět stop a musejí být ve věku od 21 do 35 let, přihlásilo se na 20 tisíc uchazeček u místo průvodčích. Až do konce války jich společnost zaměstnala více než 3500.

Od Chaplina po autobusy

Na výstavě je také řada výtvarných děl. Jsou tu zejména desítky plakátů, skvělé ukázky užitého umění. Vystaveny jsou také příklady karikatur, třeba i Charlie Chaplina, jehož britské noviny opakovaně kritizovaly zato, že nevstoupil do armády. Je tu také kresba italského malíře Fortunina Matania, který ale během války působil v Británii, maloval především pro Blue Cross, organizaci, která se starala o zvířata, a byla jakousi obdobu Červeného kříže. V kresbě z roku 1915 ztvárnil Matania bojovou scénu, v jejímž centru je londýnský dvoupatrový autobus. Doubledecker si pro svůj akvarel vybral také anglický malíř Eric Ravilious, jenž v roce 1936 namaloval opuštěný a poničený dvoupatrový autobus. Ravilious se potom proslavil za druhé světové války jako válečný malíř, zahynul v roce 1942 při havárii hlídkového letounu Královského letectva.

Londýnské autobusy na západní frontě

Kolona londýnských autobusů kdesi ve Francii |foto: London Transport Museum

Londýnské dvoupatrové autobusy sehrály životně důležitou roli na bojištích západní fronty. Vlastně nikoli přímo na bojištích, jak to expresivně ztvárnil Matania, ale sloužily především k dopravě vojáků na frontu, jako sanitky a dokonce více než z deseti z nich se staly mobilní holubníky. Londýnské dvoupatrové autobusy typu B, v ulicích metropole nad Temží se poprvé objevily v březnu 1910, začala armáda rekvírovat hned po vypuknutí války v srpnu 1914, a to i s jejich řidiči. Celkem jich za války sloužilo na západní frontě více než tisíc, z toho se po válce vrátila do Londýna jen necelá čtvrtina.

„Battle Bus“ se vrátil na západní frontu

Několik dvoupatrových autobusů typu B se zachovalo až do dnešních dnů. Jeden z nich můžeme obdivovat přímo v hale Muzea londýnské dopravy. Další zachovalý autobus pak nechalo muzeum letos rekonstruovat do „válečného“ stavu, například opět natřít barvou khaki. Tento autobus se letos v září vydal na vzpomínkovou pouť po bojištích první světové války ve Francii a v Belgii, navštívil tak například Ypry, kde se 20. září stal součástí každotýdenní sobotní večerní ceremonie pod Meninskou bránou, památníku věnovaném padlým vojákům ze zemí dnešního Commonwealthu, jejichž těla nebyla nalezena, dále třeba Arras či městečko Peronne, kde je velké muzeum Velké války.