Ze začátku mi sklo přišlo studené, pak jsem si ho ochočila

10. březen 2015

Sklářská umělkyně Lada Semecká vystavuje do 3. dubna pod názvem Proudění své skleněné obrazy a objekty v Galerii U Prstenu v Jilské ulici v Praze.

Pozemské i nebeské skleněné krajiny Lady Semecké se snaží zachytit proudění větru, vlnění vzduchu, formování mraků i rozpouštění mlh – někdy bouřlivé, jindy tiché a harmonické přírodní procesy. Svůj život spojila Lada Semecká s médiem skla. Nejdříve se naučila techniku rytí skla na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově a po řemeslné praxi v rytecké dílně sklárny Moser pokračovala ve studiu na Institutu výtvarné kultury v Ústí nad Labem. Nakonec absolvovala v ateliéru skla u profesora Vladimíra Kopeckého na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Její současnou tvorbu významně ovlivnil pobyt v Japonsku, kde také pedagogicky působila.

„Sklo jako materiál jsem musela hodně objevovat. Nevybrala jsem si ho, na sklářskou školu jsem šla, protože to byla nejbližší umělecká škola. Ze začátku mi sklo připadalo dost náročné a studené. Po čase jsem v něm objevovala spoustu světelných nebo haptických možností. Protože jsem vystudovaná rytečka, viděla jsem v něm vždycky nějaké světelné reliéfy. Materiál jsem si ochočila, skrz sklo vnímám spoustu věcí kolem sebe – soustředím se na atmosféru v krajině a sklo mi vyhovuje.

Jsou to skleněné obrazy

Některé obrazy vznikly technikou stavování skla, kterému se říká spékání nebo také fusing. Lada Semecká vysvětluje, jak proces vypadá: „Do pece se na rovnou podložku položí tabulka skla a na ni druhá, obvykle se kombinují barvy. Já ale používám nejjednodušší okenní sklo, které prosypávám pískem. Pracuji i s odskelněním, mlhovinou, která tam vzniká. I to, co v krystalizaci vzniká jako přirozený proces, mě hodně zajímá.“

Balotinová skla vypadají jako živelné víření soustav mraků. Podle výtvarnice navazují na její pobyt v Japonsku: „Prohloubil se tam můj vztah k přírodním procesům. S vlněním a mraky jsem pracovala už rok před tím, než jsem odjela, ale nedokázala jsem téma víc rozvinout. Teprve v Japonsku mi to šlo samo a po návratu jsem udělala tuhle kolekci.“

A bylo to také v zemi vycházejícího slunce, kde se Lada potkala s americkým sklářem Peter Ivym: „Často jsem chodila k němu domů na návštěvu, má tam dílničku. Skla se šlíry (defekt ve sklovině, pozn. red.), bublinkami, které znám z replik historického skla – to ve mně vždycky evokuje prostor vzduchu, jeho drobné mikročástečky. Domluvila jsem se s Peterem, že on pro mě bude foukat a já pro něho budu rýt. Motivy na skleničkách a miskách jsou inspirované japonskou přírodou a vztahují se k tomu nejmenšímu, co v přírodě můžeme vidět, ale někdy i ten nejmenší zážitek, když ho v zahradě objevíte.“

Ozvěny cikád i zemětřesení

Objekty podobné mísám reagují na přírodu. Jeden je o těžkém, tajícím sněhu, který v Japonsku lámal stromy i střechy. Druhým objektem je vodováha – nahoře má bublinku a dokáže zaznamenat otřesy země. Tento míse podobný objekt vznikl v období japonského zemětřesení.

V Japonsku Lada Semecká začala také velmi intenzivně vnímat zvuky: „Je tam jiná tradiční hudba, jiní ptáci, jiné cikády. Člověk si na to tak zvykne, že po návratu do Čech jsem slyšela sýkorku modřinku a měla jsem pocit, že je to cikáda higuraši,“ vysvětluje výtvarnice, která se nejprve pustila do akustického objektu z taveného čediče. Narazila nicméně na technologický problém a její zkoumání pokračovalo jiným směrem: „Objevila kanalizační trubky. Koupila jsem je, použila jsem starou paličku, kterou jsem dělala ještě jako studentka na Institutu výtvarné kultury v Ústí. A zjistila jsem, že ten zvuk je úžasný. Ráda bych v tomto otevřeném tématu pokračovala.“

autoři: Karel Oujezdský , Karel Kratochvíl
Spustit audio