Z Ruska

Režisér Jurij Ljubimov (letos v září šestadevadesátiletý) splnil slib, který dal po dubnovém návratu z nemocnice; po krátkém období intenzivních zkoušek se začátkem června v moskevském Velkém divadle konala premiéra Borodinova Knížete Igora. Ruský tisk na ni reaguje poněkud rozpačitě.

Ve všech recenzích se objevila zpráva o internetové výzvě adresované premiérovému publiku: celé hlediště mělo zazpívat známou árii chána Končaka, kterou Ljubimov ze své verze opery vyškrtl, stejně jako řadu dalších hudebních čísel. Operu tak zkrátil o hodinu a půl.

K volnému nakládání s partiturou tvůrce provokuje sám skladatel Alexandr Borodin, v civilu profesor chemie na petrohradské lékařské akademii. Knížete Igora psal bezmála dvacet let navzdory častým upomínkám přátel (doslova prý mu brali z rukou každý popsaný notový list) i navzdory záloze od nakladatele Beljajeva. Přesto Borodin Knížete Igora nedokončil. Zemřel v roce 1887 ve věku 54 let; až pitva prokázala, jak nemocné měl srdce. Jeho přátelé Nikolaj Rimskij-Korsakov a Alexandr Glazunov pak Knížete Igora dokončili. Největší slabostí této opery je rozvolněný příběh; proto si inscenátoři dovolují přepisy, často kardinální, soudí ruský tisk. Výsledkem Ljubimovových zásahů do partitury je prý spíše digest než opera, a nepoučený divák často nechápe, z jakých pohnutek jednotlivé osoby jednají. Prolog režisér redukoval na pouhý sbor Sláva; po sólovém čísle se vzápětí dostane drsné Kolčakovně (neustále se ohání důtkami) a Vladimírovi. Z jejich vášnivého milostného duetu zbyl jen trylek klarinetu, během něhož se hrdinové spěšně políbí a odkvačí za scénu.

Diváci se dočkali slavné Igorovy árie (Dajtě, dajtě mně svobodu); chán Končak pak nastoupí na scénu jen proto, aby pro zajatce Igora uspořádal velkolepou podívanou: Polovecké tance v choreografii Kasjana Golejzovského z roku 1933, rekonstruované Jurijem Grigorovičem, jsou estetický zážitek. Scénografie Zinovije Margolina je asketická a plná symbolů: kruh, půlměsíc, kříž, povozy a tak dále. Nepřesvědčivé výkony sólistů, nejistý sbor; dirigent Vasilij Sinajskij svědomitý, ale bez jiskry, píší ruští recenzenti o Ljubimovově premiéře Knížete Igora ve Velkém divadle.

Petrohradské Mariánské divadlo jako první na světě uvedlo 3D přenos baletu Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero – pro úctyhodné publikum. Tvořili je diváci více než patnácti set kin v padesáti zemích světa, včetně ČR. Balet shlédli v rámci každoročního petrohradského hudebního festivalu Hvězdy bílých nocí.

Za technickou část přenosu odpovídal štáb hollywoodského režiséra Jamese Cammerona. Představení začalo speciálním prologem, natočeným v Zimním paláci. V zájmu 3D efektu byly kamery umístěny co nejblíže k tanečníkům: čtyři těsně před jevištěm, jedna v carské lóži, další se houpala na jeřábu a dvě pojížděly hledištěm. Režisérem přenosu byl tanečník Ross MacGibbon, častý partner Rudolfa Nurijeva.