Z Ruska

Malou činohru (Malyj dramatičeskij těatr) v Petrohradu vede už třicet let Lev Dodin, hlásají v těchto dnech titulky na kulturních stránkách ruských tištěných médií. V září 1998 se jeho soubor stal třetím nositelem titulu Divadlo Evropy (po pařížském Odeonu a milánském Piccolo Teatro).

Dodinův předchůdce Jefim Padve se snažil o kultivaci Leningradského oblastního divadla, to od roku 1944 obsluhovalo dělníky, rolníky a pracující inteligenci na zájezdech po rozsáhlém území v okolí Leningradu. V téhle dozajista užitečné činnosti Padveho brzdila poněkud omezená tvůrčí forma.

Sem tedy přišel v polovině sedmdesátých let sibiřský rodák Lev Dodin, ročník 1944. Mimochodem – jeho první samostatnou režií byl v roce 1975 Loupežník Karla Čapka – Dodinovi bylo jednatřicet. Loupežník, stejně jako několik dalších představení, zaznamenal jednoznačný úspěch u publika i u kritiky.

Mezníkem a začátkem nové éry byla v roce 1980 hra Dům podle stejnojmenné prózy Fjodora Abramova, která přinesla celému tvůrčímu kolektivu světovou slávu, jak píše ruský tisk. V červenci 1983 se Lev Dodin stal uměleckým šéfem Malé činohry – vzápětí nastudoval představení Bratři a sestry – znovu podle Fjodora Abramova. Zkoušelo se v autentickém prostředí: ve spisovatelově rodišti v Archangelské oblasti ve vesnici Verkola; tehdy a tam se začala utvářet Dodinova režijní metoda, jejíž součástí je specifický nepřetržitý proces – Dodin ho podrobně popisuje ve skriptech, která vydal pod společným názvem Putěšestvije bez konca (Nekonečná cesta).

Součástí zmíněného nepřetržitého procesu je další, rovněž nepřetržité studium členů souboru – absolventů herectví, včetně populárních osobností. Základem souboru jsou tři ročníky absolventů; profesi si osvojili v Dodinově třídě na Petrohradské divadelní akademii. V divadelních kruzích se říká, že Dodin tam založil svůj višňový sad, do něhož patří i stálý kolektiv pedagogů: profesoři Valerij Galendějev a Jurij Vasilkov, dále Natalja Kolotovová, Jurij Chamuťjanskij a Michail Alexandrov; pod jejich vedením pokračují herci ve studiu už jako členové divadla.

Lev Dodin vychoval celou generaci režisérů, kteří dnes působí na řadě scén, včetně Malé činohry. Založil vlastní divadlo prózy; neprodukuje žádné primitivní inscenace údajně originálních textů. Jeho několikahodinoví Běsi podle Fjodora Dostojevského demonstrovali akcentovaný zájem o slovo, který se nemíjí se zájmem diváků – aktivizuje jejich myšlení, a publikum pak společně s herci objevuje filosofický význam textu.

Hlavní součástí Dodinovy tvorby je nový pohled na tvorbu Antona Pavloviče Čechova. Inscenoval všechny jeho hry. Momentálně se znovu vrací k Višňovému sadu, protože představení z roku 1994 prý vzniklo v zásadně jiných historických podmínkách. Lev Dodin odmítá scholastický výklad metody Stanislavského; zná dopodrobna jeho poslední práce, stejně jako Mejercholdovo a Brechtovo novátorství, plus další plodné teorie. Vytvořil vlastní metodu a v praxi prokázal její platnost. Podstatu této metody zformuloval jasně a přesně: nekonečná cesta. Vydal se na ni s celým divadlem: od ředitelství po biletáře.