Rozdílné přijetí filmu Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal, výstava Hynka Alta, kuriózní nahrávka Slovanských tanců

31. červenec 2014

Dnešní rubriky kulturních novin se věnují především absolventskému snímku Tomáše Pavlíčka s názvem Parádně pokecal. Píší o něm noviny Hospodářské, Lidové i Právo.

Film vypráví příběh pětadvacetiletého Štěpána Procházky, který se po několika marných pokusech vystudovat nějakou vysokou školu uchytí jako telefonní operátor v call centru. Alena Prokopová v Hospodářských novinách soudí, že Pavlíček je jako filmař opakem svého hrdiny. Nevyhraněný, tápající a možná prostě líný Štěpán se ocitl v příběhu plném vypravěčské energie. Pavlíček si podle Prokopové také dává práci se zpřeházenou chronologií hravého vyprávění. S divákem komunikuje přesvědčivě, i když se místy – jak po formální, tak po scénáristické stránce – příliš „vykecává“.

Marcel Kabát v Lidových novinách je kritičtější, když píše, že Pavlíčkovi lze uvěřit radost z vyprávění a upřímnou snahu neotřele pobavit, ale nepřesvědčivé filmařské řemeslo a nepřítomnost významnější myšlenky úplně okecat nejde. Kdyby film navzdory technologickému pokroku stále ještě nebyl tak nákladná záležitost, asi by snímky jako Parádně pokecal patřily spíše na soukromé projekce přátel, myslí si Kabát. Takhle je prý podle něj potřeba zkusit pro ně získat větší publikum ke škodě všech zúčastněných.

S Kabátem nesouhlasí Zbyněk Vlasák v Právu, který je naopak hlavně překvapen filmařským sebevědomím, s jakým je snímek natočený. Štěpánův přerod prý Pavlíček odvypráví naprosto suverénně a navíc si dovolí i lehkou nadsázku, hru s absurditou, časem, dějovou zkratkou, kompozicí záběrů. A to vše, aniž by divák ztratil kontakt s reálným jádrem příběhu. Vlasák soudí, že režisérova pevná ruka je nejvíc znatelná při vedení herců. Nikdo nepřehrává, nehraje na vlastní triko.

V Lidových novinách Hana Buddeus hodnotí výstavu Hynka Alta Rozklad systémů v pražské Drdova Gallery. Hynek Alt podle ní svými fotografiemi nezaznamenává svět kolem sebe, spíše diváka nutí k přemýšlení, co to vlastně vidí. Tentokrát prý doslova obrací náš pohled vzhůru nohama, klade nám překážky a zdůrazňuje netransparentnost fotografie. Divákovi se také nedostává žádná berlička v podobě kurátorského textu. Hana Buddeus uzavírá, že v posledních letech jsme se v Čechách posunuli od sledování formy k tematizaci funkce fotografického média a je proto jen otázkou času, kdy přijde na řadu i hledání silných obsahů.

V Mladé frontě Dnes se dočteme o nově vycházející kuriózní nahrávce Slovanských tanců Antonína Dvořáka z doby protektorátu. Vydává ji Radioservis a jde o snímek z roku 1940, který natočil dirigent Otakar Jeremiáš se Symfonickým orchestrem pražského rozhlasu. Stařičký záznam byl nyní digitálně rekonstruován v Českém rozhlase. Nahrávka překvapí některými zvláštnostmi, třeba přehnaně rychlými tempy a některými škrty, neboť bylo nutné vejít se do hrací doby jedné strany šelakové desky se 78 otáčkami za minutu.

autor: Adam Rut
Spustit audio