Starokatolická církev
Starokatolická církev vznikla v reakci na první vatikánský koncil Římskokatolické církve, na kterém biskupové dne 18. července 1870 přijali dogmatickou konstituci o primátu a neomylnosti římského papeže. Podstatou tohoto učení je rozhodnutí, že cokoliv papež vyhlásí ex cathedra ve věcech víry a mravů, je samo sebou neodvolatelné a neomylné. K tomuto rozhodnutí papež nepotřebuje dalšího souhlasu ani kardinálů, ani biskupů, ani kohokoliv jiného v katolické církvi.
Odezvou na toto rozhodnutí byla velká vlna protestů, která se zvedla především v německy mluvících zemích: v Německu, ve Švýcarsku a v Rakousko-Uhersku. Mezi první náboženské obce Starokatolické církve v monarchii patřil vedle Vídně a Riedu také Varnsdorf. Samostatná Starokatolická církev byla v monarchii uznána státem teprve v roce 1877 a první její místní synoda se sešla v roce 1879, ale hnutí se dalo do pohybu hned po I. vatikánském koncilu. Snahou tohoto hnutí byl návrat k autentickému křesťanství.
Na území dnešní České republiky působila Starokatolická církev především na severu, kde žilo převážně německé obyvatelstvo. V českých oblastech vznikla větší společenství především v Praze a v Brně. Na konci 2. světové války po odsunu německého obyvatelstva církev ztratila většinu duchovenstva a věřících. V této složité době zemřel v roce 1946 tehdejší biskup Alois Pašek. Léta 1946-1968 přežívala církev s jednotlivými duchovními, kteří byli zejména po komunistickém puči roku 1948 vystaveni stálému tlaku totalitního režimu.
Oživení přinesl rok 1968, kdy byl zvolen a vysvěcen na biskupa PhDr. ThLic. Augustin Podolák. Krátké období rozkvětu církve však bylo potlačeno po obsazení státu sovětskou armádou. Roku 1971 byl biskup Podolák zbaven možnosti veřejně působit a vedení církve do svých rukou vzali lidé kolaborující s režimem, kteří církvi přinesli spirituální, sakramentální i materiální devastaci. Pod vedením biskupa Podoláka však církev dál žila v neformálních strukturách.
Neohrožené působení biskupa Podoláka a jemu věrných kněží a věřících vyústilo po listopadové revoluci ve svolání Synody obnovy (29. 4. 1990), která otevřela dílo obnovy církve. Biskup Podolák však záhy na to (7. 1. 1991) zemřel. Za jeho nástupce zvolila 39. synoda (23. 2. 1991) jeho žáka a nejbližšího spolupracovníka ThMgr. Dušana Hejbala. Přes všechny těžkosti, které zvolenému biskupovi a synodní radě přineslo dědictví nedávné minulosti, církev prožívá období nového rozvoje. Nová koncepce vedení církve přináší nové formy pastorace i nové sociální aktivity. V církvi našlo svůj duchovní domov mnoho, zejména mladých lidí. Jubilejní 40. synoda (11. 11. 1995) potvrdila svými jednomyslnými rozhodnutími správnost nastoupené cesty a vyjasnila i postavení církve v mezinárodním starokatolickém společenství. Biskup Hejbal byl vysvěcen 27. 9. 1997 za velké účasti biskupů i představitelů ekumeny v katedrálním chrámu sv. Vavřince v Praze.
Starokatolická církev je součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. Hlásí se k víře, učení a praxi prvních křesťanů. Nemá majetek a nechce mít víc, než stačí k zabezpečení základních potřeb. Slovo "starý" v názvu vyjadřuje ducha původnosti, upřímnosti a důvěry - ducha prvních křesťanských společenství.
Utrechtské prohlášení starokatolických biskupů z roku 1889 vyjadřuje to, v co církev věří. Zachovává starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r. 450): "Držíme se toho, v co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické." Podle toho uchovává víru staré církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímá pouze v tom, v čem se shodují s učením staré církve.
Tuto myšlenku vyjadřují i slova biskupa Augustina Podoláka: "Zbloudí-li poutník na cestách a octne se v poušti, najde nejlépe pravou stezku, vrátí-li se po svých stopách tam, odkud vyšel, a dopluje-li do kalných a rozvířených vod nebo do bažin, vrátí-li se k pramenům..." (Pastýřský list Amore pacem, Varnsdorf 1968)
Starokatolická církev u nás se hlásí k alternativnímu katolictví, které bylo v českých dějinách vždy přítomno: k tradici sv. Cyrila a Metoděje, k odkazu mistra Jana Husa i české církve podobojí Jana Rokycany.
Starokatolická církev zachovává přijímání těla a krve Kristovy, skutečně přítomné v chlebu a víně, podobojí všem věřícím a od počátku koná bohoslužby mateřským jazykem.
Ve shodě s praxí církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svátostného svěcení a umožňuje svým jáhnům, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu. Od 43. synody v roce 2003 je umožněno jáhenské svěcení pro ženy. Církev nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a s laskavostí posuzuje možnost jejich nového manželství.
Starokatolická církev v České republice chce být katolickou alternativou, otevřenou současnému člověku a jeho potřebám.
Ve Starokatolické církvi jsou faráři voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický, episkopálně synodální princip umožňuje pravdivější uskutečňování všeobecného kněžství všech věřících a právo každého člena církve spolurozhodovat o všech otázkách života církve.
K mezinárodnímu starokatolickému společenství patří autonomní starokatolické církve v Nizozemí, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, ČR, Polsku, Chorvatsku, Francii, Švédsku, Dánsku a v Itálii, sdružené na základě dobrovolnosti a parity v tzv. Utrechtskou unii. Ve svátostném společenství je Starokatolická církev v ČR rovněž s Polskou národní katolickou církví v USA a Kanadě, se Starokatolickou církví Mariavitů, Nezávislou katolickou církví na Filipinách a s Anglikánskou církví. Usiluje o plné svátostné sblížení i s dalšími církvemi, které stojí na apoštolském učení v plné apoštolské posloupnosti.
Na počátku roku 1992 bylo v Praze otevřeno sociálně-pastorační středisko Communio (http://www.communio.cz), které se brzy rozšířilo i do dalších měst. Pražské středisko v současné době nabízí své služby velmi různorodé cílové skupině klientů - zdravotně postiženým, seniorům, osamělým lidem, lidem v krizových životních situacích, dětem a mládeži apod. Klienti zde vyhledávají nejen poradenské, terapeutické a informační služby, ale také možnost sociálního kontaktu a komunikace. Kromě toho je k dispozici i sociálně-právní poradna. Jednou z aktivit pražského Communia je také mateřské centrum Rybička určené pro setkávání maminek na mateřské dovolené (ale i jiných rodinných příslušníků) a malých dětí (od narození po vstup do školy). Další starokatolická sociálně-pastorační centra působí ve Varnsdorfu, Šumperku, Táboře, Desné, Jablonci nad Nisou, Pelhřimově. Každé středisko je specifické okruhem poskytovaných služeb i s ohledem na problematiku daného regionu. Posláním a cílem středisek je poskytování služeb pro nejširší veřejnost bez ohledu na náboženské nebo jakékoli jiné přesvědčení.
40 let pronásledování v době komunistického režimu nepřálo teologické práci a její vývoj byl násilně přetržen. Chyběly kontakty se zahraniční starokatolickou teologií. Situace se začala zlepšovat až od 90. let 20. století. Nové vedení církve si klade za cíl posílit po 40 letech živoření vlastní teologickou identitu. Teologické úvahy jsou publikovány v časopise Communio. Byly též vytvořeny nové podmínky pro univerzitní studium starokatolických bohoslovců na Husitské teologické fakultě UK, kde se církvi po mnohaletém úsilí podařilo konečně získat akreditaci pro obor Starokatolická teologie. Studium na tomto oboru bude zahájeno v akademickém roce 2006/2007. Otevřením vlastního oboru se podstatně zjednoduší příprava kandidátů ke svěcení oproti dosavadní praxi, kdy tito museli nejprve vystudovat obor husitská teologie a poté si - většinou samostudiem - doplnit starokatolická specifika, z nichž byli zkoušeni před komisí examinátorů Starokatolické církve.
Studenti si také již po několik let doplňují vzdělání na starokatolické katedře Univerzity v Bernu.
Starokatolická církev vydává časopis Communio, který je určen pro všechny farnosti. Od roku 2000 pravidelně vychází starokatolický časopis pro děti s názvem Rybička. Pražská farnost ve spolupráci se svým sociálně-pastoračním střediskem Communio vydává měsíční zpravodaj Quo vadis. Kromě toho je pro věřící na každou neděli připravován Lidokaps (Liturgie do kapsy). Církev je kolektivním členem ekumenického nakladatelství Síť, které vydává podnětnou teologickou literaturu, a České biblické společnosti. Ve spolupráci s odbornými institucemi sociální pomoci se také církev podílí na vydávání odborné literatury i vysokoškolských skript.
Počet věřících dle sčítání lidu: 1605
Biskupský ordinariát a synodní rada Starokatolické církve v ČR
Na Bateriích 93/27
162 00 Praha 6
tel/fax: 224 32 51 87; 224 31 95 28
e-mail: stkat@starokatolici.cz
Web: http://www.starokatolici.cz