Do masa zaryté písně

4. září 2011

Domasa - je to doma sám, nebo domácí masa? To se pokusíme zjistit ze sedmého alba skupiny Traband.

Jenom Kalná řeka ví, kam nás vlny vyplaví, to je stěžejní poselství CD Domasa, kde Traband opět posunul svůj zvuk jinam a Jarda se v textování vrací od lyriky k epice. Je tu namícháno obojí a nechybí tu ani harmonium z předchozího přelomového alba Přítel člověka. Začínají se už ale přes něj valit hutné tóny Jardovy baskytary. Pamatuji se, že na první poslech jsem byl z Domasy trochu rozpačitý. To byla však pravděpodobně jen známka kvality. Tak to bývá, že to, co je hluboké, není hned na první poslech líbivé. A u mě se rozpačitost časem změnila přímo v posedlost a pouštěl jsem si CD stále častěji a s velkou radostí. Nebyla tu jediná slabá skladba. Byl to domácí celek.Tak jako před ním chtěla být Jardova písnička přítel člověka, teď s ní mohl být člověk doma sám a bylo mu dobře.

Poklidnou Koločavou sice Domasa vrcholí, ale zdaleka to není jen poklid, co na něm či na ní najdeme. Do masa se zde zarývají písničky také. Proto možná působí tak vyrovnaně. Nevnímá jen jednu polohu života, ale reflektuje ho i v jeho úchylnostech a extrémech. O Jardově vztahu k pánubohu či k víře se tu oproti předešlému albu dovíme pramálo. Tam jakoby řekl svoje a dál k tomu nemá co dodat. Opět vypráví příběhy jakoby těch druhých, i když se v nich inspirace jeho vlastním životem nezapře. Vybírá vhodné věty z esemesek a skládá je dohromady, nebo si vymýšlí starou legendu o Kantorových varhanách – skalních útvarech kdesi na Jičínsku nad řekou Jizerou. Tam se dostává díky svému novému koníčku lezení. A tak může být Domasa také zadřené lano někde mezi vrcholem a propastí, kdy se člověk smiřuje se smrtí.

autor: Karel Vepřek
Spustit audio