Jarda Svoboda jako Černej pasažér na vrcholu slávy

21. srpen 2011

V roce 2004 zažívá skupina Traband vrchol své slávy i když hlavní protagonista Trabandu Jarda Svoboda se cítí jako Černej pasažér.

V našem vzpomínání na 20 let se Svobodou, neboli s písničkami Jardy Svobody a jeho kapel Otcovy děti a Trabant, jsme se dnes dostali až do roku 2004. Tehdy Traband prásknul do koní a zvolal Hyjé! Neznamenalo to však, že by mu došel benzín, jen trochu zvolnil v tempu a přitlačil v textech.

Album Hyjé! shrnuje všechno, čím kapela za dobu své existence prošla. Jednoduché rock’n‘rollové popěvky i pokračování dechnojízdy, lyrická milostná vyznání i náročnější epické příběhy o rytířích, zlodějích a dezertérech, pánech v kočáře, krasojezdkyních a apokalyptických jezdcích.

Tímto albem se Traband dostává do širšího povědomí veřejnosti a jeho písně se objevují v prestižních vysílacích časech v rozhlasu i v televizi. A jeho zviditelnění je nakonec korunováno cenou Akademie populární hudby „Anděl 2004“ v oblasti „world music“. I když se Jarda stále cítí jako Černej pasažér, má se svým stylem jízdy úspěch.

V písničce Černej pasažér Jarda Svoboda jako by navazuje na předchozí písně o ztroskotancích z alba Road movie. Ale po vyznáních, že člověk je sám, že došel až na konec cesty, že je černej pasažér, nakonec přichází s poznatkem, že jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá. A stejně jako v písničce Evangelium podle Jarouše tu Jarda oprašuje dobrou zprávu. Můžeme se i domnívat, že tu vypráví apokryfní příběh rybáře Matouše, ze kterého se stane jeden ze spisovatelů evangelia. Jestliže černej pasažér zabodoval u společnosti světské, pak Lano, co k nebi nás poutá se okamžitě stalo hitem u té části hudebního publika, které se hlásí k víře. Tady se Jarda jakoby vrací ke svým kořenům.

autor: Karel Vepřek
Spustit audio