rubrika: Judaismus

Židovská svatba

Svatební obřad - detail z povijanu na Tóru. Rakousko (?), 1750. Židovské muzeum v Praze. - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Svatební obřad - detail z povijanu na Tóru. Rakousko (?), 1750. Židovské muzeum v Praze.Foto: © Židovské muzeum v Praze

Sňatek a manželství jsou v židovské společnosti úzce provázány s náboženským právem. Svazek muže a ženy je možné uskutečnit jen mezi Židy (židovská příslušnost je předávána matkou), případně mezi Židem a konvertitou k judaismu, proselytou. Svatební akt je přesně specifikovaným právním aktem, vycházejícím z hlubokých biblických a talmudských tradic. Má svá pravidla, která jsou nezávislá na pravidlech či zákonech majoritní společnosti, přesto byla jeho podoba mnohými zákonnými restrikcemi, především v 18. a 19. století, ovlivňována.

Od biblických dob prošla podoba židovského náboženského sňatku pouze malými změnami. Manželský svazek je společenskou smlouvou mezi mužem a ženou, jejímž účelem je společné soužití a zplození potomků. 

Svatební smlouva. Morava, 1879. Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Ivanovice na Hané. - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Svatební smlouva. Morava, 1879. Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Ivanovice na Hané.Foto: © Židovské muzeum v Praze

Samotnému svatebnímu obřadu předchází dohodnutí svatebních podmínek (hebr. tnajim), půst snoubenců, návštěva rituální lázně (hebr. mikve) a podpis svatební smlouvy (hebr. ketuba). Ketuba je aramejsky psaná listina, která stanovuje práva a závazky manželů. Obsahuje především příslib manžela, že se ke své ženě bude chovat s úctou a nikdy ji nenechá bez prostředků. Smlouva rovněž zabezpečuje hmotné zajištění ženy pro případ ovdovění či rozvodu. 

Již od biblických dob má židovský svatební obřad dvě zásadní části - zásnuby (hebr. kidušin nebo erusin) a sňatek (hebr. nisuin). V minulosti byla mezi oběma částmi obřadu až roční prodleva, již dlouho se však konají zásnuby i sňatek v jeden den. 

Svatební baldachýn (chupa). Morava, 1908. Židovské muzeum v Praze - Foto: Jana Šustová

Svatební baldachýn (chupa). Morava, 1908. Židovské muzeum v PrazeFoto: Jana Šustová

Ženich (hebr. chatan) a nevěsta (hebr. kala) jsou po obřadu bedekn (pokrývání hlavy nevěsty závojem) přivedeni pod svatební baldachýn (hebr. chupa), který je umístěn na čtyřech tyčích. Chupa, která symbolizuje budoucí domov manželů, stojí buď uvnitř synagogy nebo pod širým nebem. Nejprve pod chupu přijde ženich v doprovodu rodičů, družbů a svědků. Potom přichází nevěsta, doprovázená rodiči a družičkami. Nevěsta sedmkrát obejde ženicha a tím začíná první část obřadu: zásnuby (erusin). Vše se odehrává za přítomnosti dvou mužských svědků, obřadníka (tím nemusí být nutně rabín) a minjanu, deseti dospělých mužů. Poté následuje požehnání nad vínem, požehnání zásnub a duchovní dá snoubencům napít z prvního poháru vína ve společném svazku. Zasnoubení nabývá právoplatnosti poté, co ženich navleče nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky a pronese: "Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíšova a Izraele." 


Talíř k rozbíjení při obřadu šrajbm tnojim. Čechy, počátek 20. století. Židovské muzeum v Praze - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Talíř k rozbíjení při obřadu šrajbm tnojim. Čechy, počátek 20. století. Židovské muzeum v PrazeFoto: © Židovské muzeum v Praze

Předělem mezi oběma částmi obřadu je předčítání svatební smlouvy. Poté proběhne vlastní sňatek, k němuž patří sedm požehnání (hebr. ševa b'rachot) a pití z druhého poháru vína. Na závěr obřadu dochází k symbolickému rozbití předmětu (sklenice, talíře), který ženich rozdrtí pravou nohou, na což svatebčané odpovídají zvoláním: "Mazal tov - hodně štěstí!" Roztříštění předmětu připomíná zničení jeruzalémského Chrámu. 


Džbán s motivem hudebníků. Mikulov, 1836. Židovské muzeum v Praze - Foto: © Židovské muzeum v Praze

Džbán s motivem hudebníků. Mikulov, 1836. Židovské muzeum v PrazeFoto: © Židovské muzeum v Praze

Po obřadu stráví novomanželé krátkou chvíli v soukromí odděleni od ostatních a toto odloučení je považováno za znak manželského spojení (jichud). Poté následuje hostina a svatební veselí, spojené s předáváním darů, zábavou a tancem. Při svatebních hostinách většinou hrála skupina židovských hudebníků zvaných klezmerim. Zábavu zajišťoval šprýmař (badchen). Ke zvyklostem při hostině patřilo také ženichovo kázání (deraša) na různá témata z Bible a Talmudu. Za toto kázání dostával ženich dar; v našich zemích to obvykle býval cínový talíř s rytým dedikačním nápisem. Ženich dostával během hostiny i další dary - většinou náboženské knihy a různé kultovní předměty. Dary nevěstě se často předávaly již týden před svatbou a pařily k nim šabatové svícny, šperky, modlitební knihy a předměty do výbavy domácnosti. 


Rozvod a levirátní manželství

Judaismus umožňuje za určitých podmínek rozvod (hebr. gerušin). Manžel je po něm povinen vydat ženě rozvodový list zvaný get

Střevíce pro chalicu - Foto: Jana Šustová

Střevíce pro chalicuFoto: Jana Šustová

V židovství se po staletí udržovala tradice levirátního, švagrovského manželství (hebr. jibum). Tuto povinnost zakotvuje Starý zákon (Dt 25: 5-10). Pokud zemřel muž a jeho manželství bylo bezdětné, byl jeho bratr povinen oženit se s vdovou. Prvorozený syn z tohoto manželství potom nesl jméno zemřelého. Odmítnul-li bratr takový sňatek, musel podstoupit obřad zvaný chalica (vyzutí), při kterém mu vdova před svědky zula pravou botu, plivla před ním a pronesla obvyklý text: "Tak se děje muži, který nechce zbudovat dům svého bratra." K obřadu se používal rituální kožený střevíc, speciálně zhotovený pro obřad. Tímto aktem byli oba zproštěni vzájemného závazku a žena se mohla znovu provdat a to za kohokoliv s výjimkou kohena (hebr. příslušník kněžského rodu). 

V aškenázských oblastech se už po staletí švagrovský sňatek nepraktikuje. Ovdověla-li bezdětná žena, bývala i u nás dávána přednost vyvázání obou zúčastněných prostřednictvým chalicy. Obvyklost tohoto obřadu, který se prováděl před rabínským soudem, dokazuje i nemalá kolekce rituálních střevíců pro chalicu ve sbírkách Židovského muzea v Praze. 

Použitá literatura:

Putík, Alexandr; Kosáková, Eva; Cananová, Dana: Židovské tradice a zvyky. Svátky, synagoga a běh života. Praha, Židovské muzeum v Praze 2005. 

Veselská, Dana: Mazal tov - hodně štěstí. Židovské svatební obřady: Historie a současnost. Praha, Židovské muzeum v Praze 2006. 

Autor:  Jana Šustová
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas