Daniel Raus: Trůn a oltář v zemích českých
U zákona o narovnání majetkových křivd zůstaneme i v následujících minutách. Jak už zaznělo, nejde v něm zdaleka jen o řešení minulosti, ale také o budoucnost. Cílem je úplná finanční samostatnost zdejších církví. Stojí před historickou příležitostí – a současně před historickou nutností – postavit se na vlastní nohy.
Jaký je ideální vztah mezi trůnem a oltářem? Představy mohou být na počátku 21. století v sekulárním Česku různé. Absolutní většina lidí se nicméně shodne na požadavku nulové finanční závislosti. Čisté řešení prostě znamená, že se rozpočty jednou provždy oddělí.
Je to dvacet let, co se podobně vyčistily vztahy Čechů a Slováků. Nekonečné tahanice kolem otázky, kdo na koho vlastně doplácí, skončily rozdělením státu – a se Slováky se máme rádi jako nikdy v novodobé historii. Podobný efekt může nastat v poměru k církvím.
Zákon o zmírnění majetkových křivd neřeší totiž jenom temnou minulost, ale i světlé zítřky. A to tak, že finanční podpora od státu bude postupně klesat, až nadobro vyschne. Církve mají třicet let na to, aby se postavily na vlastní nohy. Když se jim to nepovede, zajdou na úbytě. Když se jim to povede, budou prosperovat. Musí počítat s neviditelnou rukou trhu. Nebo s neviditelnou rukou Boží.
Prezident Václav Klaus zákon sice nevetoval, ale ani nepodepsal. Pro některé církevní představitele to byla tak trochu studená sprcha. Ve zdůvodnění si prezident stěžoval, že zákon společnost rozděluje a širokou podporu nemá ani v politické reprezentaci. Nelze než souhlasit. Mnohem lepší by byl obecný konsensus. Jenomže, jaká je alternativa, když politické partaje posledních dvacet let zneužívaly církevní majetek ve svých šarvátkách? Věří snad někdo, že v dalších dvaceti letech by se chovaly jinak? To by musely jít asi nejdřív ke zpovědi.
Co se týče námitky, že církve budou zvýhodněny oproti jiným restituentům, je to na nikdy nekončící debatu, plnou argumentů takových i makových. Jisté je, že církve byly znevýhodněny dvacetiletým čekáním. A ještě daleko víc tím, že je nikdo nemá rád. Což není výsledek jejich vlastní chamtivosti, nýbrž proradnosti politiků. Ve jménu vyššího principu oddělení trůnu a oltáře v zemích koruny české tedy neuškodí špetka velkorysosti. Za 30 let kýžený okamžik nastane.
Na vlnách Radiožurnálu by se ho chtěl dožít Daniel Raus.
