Palach – vzdor vůči lži a nenávisti
Je pravděpodobné, že 16. leden bude v příštím roce označen v kalendáři jako významný den. Toto datum vstoupilo do historie naší země v roce 1969 – jako den, kdy student Jan Palach sám sebe zapálil v horní části Václavského náměstí. Jeho čin byl protestem proti potlačování svobod a proti pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy.
Karel Kryl:
„Laskavé šero vám přikryje tvář
s grimasou hrůzy
Ruka, jež před chvílí hladila ramena
zkameněla
Nanic je pero a k ničemu snář
zemřely Múzy...“
Už je to pár dnů, kdy návrh Zákona o státních svátcích prošel ve Sněmovně 1. čtením. Přesto dodnes vyvolávají pohoršení slova poslance Miroslava Grebeníčka o tom, že Palach se stal rukojmím prapodivných negativistů. A stejně tak odmítnutí tohoto studenta jako symbolu boje proti totalitní moci.
Václav Malý: „Jan Palach patří do lidských dějin. Tento čin měl především vyburcovat. Ale v žádném případě tento čin neznamenal souhlas s komunistickým režimem. Naopak – já si dobře pamatuji, jak po okupaci v roce 1968 se lidé začali zase pomaličku přizpůsobovat. Jak začala mizet taková ta spontaneita z veřejných prostorů, jak začínali opouštět významné státní funkce různí lidé, a začalo být dusno. A do tohoto dusna právě vstoupil čin Jana Palacha.“
Václav Malý, pražský světící biskup, katolický kněz. Jak nahlíží na sebeupálení Jana Palacha z hlediska své víry a přesvědčení?
Václav Malý: „Byl to čin hrdinský. Jistěže se dá diskutovat o tom, jestli sebevražda je dovolena, nebo není, ale v tomto smyslu to nebyla sebevražda ze zoufalství ze sebe sama, ale právě pro vyburcování těch druhých. Proto si oběti Jana Palacha já vážím a stále ji hájím.“
Důsledky té oběti bohužel už nebyly takové, jaké měly podle vize Jana Palacha být – podotýká biskup Václav Malý.
Václav Malý: „Aby lidé hrdě zvedli hlavu, a řekli – NE! Po tom dubnu 1969 přišel Gustáv Husák a začala tedy normalizace a dobře si pamatujeme, jak týden od týdne to vypadalo hůře a hůře. Takže je třeba vidět tu jeho oběť v kontextu té doby, a že to byl hlas..., že to byl výkřik! A nikoliv tedy souhlas...“
A pro ne-pamětníky: v čem tkvěla zhoubnost normalizace? Václav Malý tvrdí: hranice mezi dobrem a zlem byly setřeny, nastoupila bezbřehost a zastřenost.
Václav Malý: „Já to pozoroval i na těch estébácích: nejlepší – v uvozovkách – výslechy byly v pátek. Protože to už se dívali na hodinky a jakmile byla dvanáctá hodina, tak už prchali – jako všichni – na ty chaty. Jo a tam člověk viděl tu hrůzu – že ti lidé už ničemu nevěří. A na té chatě si lidé opékali buřty a opékali si je tam estébáci a opékali si je tam úředníci a nikdo v podstatě pořádně nevěděl, kdo je kdo, protože všichni nadávali, ale zároveň všichni ten systém drželi. Proto myslím, že ty důsledky neseme dodneška a proto také, i když zaznívají takovéto demagogické hlasy ohledně Jana Palacha, tak víceméně tu společnost to nechává docela lhostejnou.“
Karel Kryl:
„Kennedy ve voze proklíná raracha
pohřebním na voze uvidíš Palacha...“
