Cesta 121 pomáhá seniorům z řad kněží
Stárnutí populace se dotýká také českých a moravských katolických kněží v aktivní službě. Jejich průměrný věk stoupá a to představuje vážný problém pro mnoho z nich. O to větší, že žijí v celibátu a na stará kolena zůstávají často bez blízkých příbuzných.
Centrální statistické údaje nemá česká římskokatolická církev k dispozici, ale např. v pražské arcidiecézi je průměrný věk kněží dvaapadesát let. Přibývá tedy těch, kteří po letech služby potřebují na stará kolena pomoct a těm pomáhá občanské sdružení Cesta 121, říká člen jeho předsednictva Antonín Randa.
„Jsou to většinou kněží, kteří vše, co měli, investovali do kostela nebo do fary, a pak jsou hodně zaskočeni, když už nejsou úplně soběstační a potřebují pomoc. Ale pomoc, kterou jim je církev schopna nabídnout, není to, co by chtěli.“
Církev jim sice nabízí odchod do některého ze 16 kněžských domovů, ale chybí tu pomoc těm, kteří ještě ledacos zastanou a chtěli by v aktivní službě ve farnosti ještě zůstat.
„Oni jsou velmi skromní, proto většinou pomoc odmítají. Často se nám stává, že když přijdeme s nabídkou: ‘Pane faráři, tady máte schodiště, je to pro vás rizikové, špatně chodíte, už jste třikrát spadl, tak my vám tady postavíme nějakou schodišťovou sedačku nebo schodolez,‘ tak se velmi zdráhají: ‚Na mně nezáleží, to není třeba‘. Po této obvyklé diskuzi pak sedačku nainstalujeme a knězi to umožní, aby zůstal ve svém prostředí a nemusel předčasně do kněžského domova."
Např. v pražské arcidiecézi slouží 18 kněží starších pětasedmdesáti let.
„Na venkovských farách jsou kněží často sami, lidé se tam shromažďují v neděli, nebo v nějakou konkrétní hodinu během týdne, a pokud se knězi na faře něco stane, tak ho najdou až v neděli, když nepřijde do kostela. Otevřou faru, najdou ho zraněného nebo mrtvého. Takové případy byly v Plzeňské diecézi. Proto nabízíme například specielní náramky, kněz je má na ruce a pokud se mu něco takového stane, uklouzne, spadne apod., zmačkne knoflík a spojí ho to se sousedem, případně se záchrannou službou.“
Cesta 121 prý takto přispěla už asi 60 kněžím. Nabízí se však otázka, proč kněžím nepomáhají častěji farníci?
„Kněz nemá rodinu, žije v celibátu, pokud je mu osmdesát, často nemá žádné příbuzné, takže jeho rodina jsou právě farníci. Ale změna mentality našich farností je běh na dlouhou trať. Vykopli jsme míč a uvidíme, jak to bude dál. Nás hodně podporují drobní dárci, nejsou to žádné horentní sumy, které nám posílají, ale je jich dost. Naše sdružení funguje tři roky a ten název ‘Cesta 121‘ odkazuje na žalm č. 121 ‚Obracím své oči k horám, odkud mi přijde pomoc‘, takže mi chceme být tou pomocí, která přichází a někdy právě i přes ty hory a snad se nám to zatím daří.“
Říká Antonín Randa.
