Egypt a jeho demokracie
Egypt prochází dramatickým vývojem. Nespokojenost s vládou islamistů vyústila do masových protestů, po kterých přišel zásah armády. Svržení prezidenta Mursího ale nemusí vést ke kýžené stabilitě. Navíc je vojenský převrat zcela zřejmým pošlapáním výsledků prvních demokratických voleb. Země pyramid je na rozcestí a Západ hledá k tamnímu dění postoj. Vše ale zapadá do většího obrazu.
Egyptská armáda ukončila vládu Muslimského bratrstva. Je to dobrá zpráva nebo špatná? Západním zemím se těžko hledá odpověď, protože je to obojí. Za vládou islamistů netřeba plakat, ale nad vojenským převratem není třeba jásat. Dilema Západu je zřejmé: podpořit kohokoliv znamená volbu mezi dvojicí špatných řešení.
Nejde přitom o specialitu Egypta. Podobná otázka se řeší ve vztahu k Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu a dalším zemím. Islámský svět je v pohybu, situace jednotlivých států je komplikovaná a cesta ke svobodě nemá jednoznačnou mapu. Kdysi spolehlivé předpoklady se hroutí a pochybnosti panují i nad tím, co bylo ještě nedávno jasné jako slunce.
Vývojem prochází tím pádem i postoje Západu. Druhá polovina 20. století byla ve znamení spolupráce s přátelskými režimy. Kritici poukazovali na jejich krutost vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale studená válka a obchodní zájmy hrály podstatnou roli. Samotní diktátoři západním státníkům tvrdili, že po jejich svržení by nastoupilo něco daleko horšího.
Měli argument, ale neměli důkazy. Zlom přineslo 11. září 2001. Teroristické útoky na New York a Washington odhalily dřímající nebezpečí, jež jim rostlo nepozorovaně pod rukama. Když se tedy vydali spojenci do Afghánistánu nebo Iráku, předpokládali, že zavedení demokracie tam přinese podobné ovoce, jako v poválečném Německu nebo Japonsku.
Irák se měl stát příkladem pro celou oblast Blízkého východu. Příkladem se stal, ale odstrašujícím. Podobně panovaly naděje během takzvaného arabského jara, jež vedlo k pádu několika režimů, kromě jiného i v Egyptě. Jenomže zavedení svobodných voleb vyneslo k moci islamisty. V Egyptě zmíněné Muslimské bratrstvo, které tvrdilo, že volby stačí vyhrát jenom jednou.
Západ nyní tápe, protože předpoklady nefungují. Zavedení demokracie nevede automaticky ke svobodě. Ba co hůř, svržení diktátoři škodolibě tvrdí: tohle jsme přece říkali. Winston Churchill kdysi prohlásil, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ve vztahu k islámskému světu to ale nesmí znamenat obětování myšlenky demokracie. Jen je třeba začít z jiné strany.
Tak to vidí na vlnách Radiožurnálu Daniel Raus.
