Extremisté z Islámského státu vyvolali neobvyklou vlnu odsouzení – i v řadách muslimů
Islámský stát, tedy organizace, která v letošním roce ovládla velké části Iráku a Sýrie, se svým názvem hlásí k islámu. Mnozí muslimové ovšem tvrdí, že tito islamisté jsou ve skutečnosti největší nepřátelé jejich víry.
Snad ještě nikdy žádná skupina ani čin nevyvolaly mezi muslimy tak jednoznačné odsouzení, jako bojovníci Islámského státu. Toho, čeho se lidé na západě dožadovali po 11. září, tedy jasné distance muslimů od nábožensky motivovaných teroristů, se naplnilo právě letos, třináct let po útocích na Světové obchodní centrum.
Nejde při tom jen o velké demonstrace řadových muslimů, kteří Islámský stát odmítají, nebo třeba i amatérská videa, které si dělají posměch z toho, jak se Islámský stát snaží ukazovat potenciálním rekrutům.
Proti Islámskému státu a jeho tvrzení, že je naplněním staré touhy po čistě nábožensky řízeném státě, se postavily mnohé sunnitské náboženské autority. Například Velký muftí Egypta, nejlidnatější arabské země, označil násilnosti páchané Islámským státem za neislámské.
Stejné stanovisko publikovala Rada pro americko-islámské vztahy, které hovoří jménem muslimů žijících ve Spojených státech, nebo už před několika měsíci skupina imámů působících ve Velké Británii – nechtějí být jakkoli spojováni s krutostmi, které se v Iráku a Sýrii dějí.
Ještě dál šel Velký muftí Saúdské Arábie, který rovnou své souvěrce vyzval, aby s Islámským státem bojovali. Podobně ostatně zněla i výzva z nedávné schůzky Ligy arabských států. Saúdský Velký muftí také označil islamisty za „zlo“ a obvinil je, že kazí obraz islámu.
V případě Saúdské Arábie je situace zvláště zajímavá, protože tato země je hlavním představitelem a propagátorem wahhábovské interpretace islámu. Ta je považována za zvlášť přísnou a konzervativní, nebo, chcete-li, radikalizující. Podle některých názorů právě tento výklad přispěl ke vzniku ideologie al-Kaidy.
Ovšem už i sama al-Kaida vyjádřila ústy svého současného vůdce Ajmána Zaváhirího nesouhlas s Islámským státem. Zde ovšem nejde jen o ideje, ale i o zcela pragmatické důvody. Nyní už al-Kajda soupeří s Islámským státem o stejné zdroje a stejné publikum, přičemž v tomto případě učedník předčil mistra. Al-Kajdě hrozí, že zcela ztratí svou roli.
Proto kritizuje Islámský stát a dokonce odsoudila vraždy novinářů, které označila za posly pravdy. Přitom to byl právě člen al-Kajdy, kdo před více než deseti lety osobně podřízl hrdlo Danielu Pearlovi.
Kromě kritiky umírněných sunnitských muslimů a žárlících extremistů se proti Islámskému státu velmi ostře vyslovují samozřejmě i šíitští muslimové, tedy skupina, kterou sunnitští radikálové považují za kacíře a pokud se jim dostanou do rukou, rovnou je zabíjejí. Tak jako šíité nemohli obdivovat radikálně sunnitskou al-Kajdu, o to méně mohou podporovat ještě extrémnější vydání tohoto druhu islámského extremismu.
Je pravděpodobné, že Islámský stát nakonec bude poražen. Může se to stát jen za pomocí sunnitů samotných, zejména těch v Iráku a Sýrii. Tedy těch, kvůli kterým Islámský stát vytáhl do boje.
