Felix Kolmer vyměnil svoji svobodu za pomoc pro jiné
Poznal co je hlad, stál tváří v tvář smrti, viděl trpět lidi, těžce pracoval. Felix Kolmer prošel za 2. světové války nejen Terezín a Osvětim, ale i další tábory. A právě v těchto chvílích dokázal, že skautská formace je na celý život. Prokázal totiž neuvěřitelnou statečnost, když se rozhodl zachránit své spoluvězně z koncentračního tábora. Svoji svobodu vyměnil za pomoc pro jiné.
„Nejsem podezíravý. A o lidech si myslím spíš to lepší než to horší. Po letech jsem přišel na to, že je to moje štěstí. Neztrácím čas neustálým ohlížením, kde lítá kudla, která by mě bodla do zad. Je to možná naivní, ale žijete pak šťastný život.“
Tak to říká Felix Kolmer, muž, který se stal jedním z průkopníků elektrotechniky u nás a který patří mezi uznávané osobnosti akustiky ve světě. Jenže toto všechno přišlo po válce. A co mu pomohlo ji přežít v koncentračních táborech?
„Zaprvé člověk musel mít štěstí, za druhé štěstí, až za desáté štěstí. A za jedenácté potom nějakou vlastnost, která mu pomohla přežít. U mě to byla taková ta skautská vlastnost, že jsem si řekl, já jsem trochu silnější, než většina ostatních a to jsem byl, protože jsem byl vytrénovaný skautingem a tak jsem si řekl, já to musím přežít a snad budu moci někomu pomoct, když to bude potřebovat.“
Mladý židovský muž Felix Kolmer byl jedním z prvních terezínských vězňů, kteří měli za úkol přebudovat kasárna a další budovy, pro tisícovky židovských vězňů. Zde zažil i opakovaný útěk na svobodu, když v rámci zapojení se do podzemního terezínského hnutí našel jednu z chodeb, která vedla z tábora ven. Na svobodě ale dlouho nezůstal. Vzdal se jí totiž proto, aby i ostatním vězňům o cestě ven řekl. V roce 1944 byl transportován do Osvětimi. Zde zažil, nejen co je to hlad, ale také hrůzné setkání s hromadným vražděním lidí a nelidským zacházením.
„První dvě hodiny jsem byl v Osvětimi a já jsem netušil, o co jde. Viděl jsem z komínů, jak šlehají plameny. To jsem si říkal, tady umírají lidi, tak je spalují, to je v každém krematoriu. Ale že to je hromadným způsobem, že kapacita plynových komor, o kterých jsem neměl ponětí, že vůbec existují, je 8 tisíc lidí denně zavraždit, to jsem vůbec neměl tušení.“
„Pan Kolmer trpěl snad na nejhorším místě, které si umím představit. V koncentračních táborech Terezín a Osvětim,“ říká mi Zdeněk Svěrák, který se stal patronem Felixe Kolmera.
„Všechno přežil nejen díky své houževnatosti. On říká, že ho drželo ještě něco jiného; totiž starost o ostatní. On našel cestu na svobodu, ale vrátil se do tábora, aby ji ukázal jiným. To je podle mě poselství, myslet na ostatní, kteří potřebují pomoc. To mu pomohlo přežít. On přijal odpovědnost za své bližní. Před tím tedy smekám.“
Cenu Paměti národa převezme Felix Kolmer z rukou Zdeňka Svěráka v neděli 17. listopadu, na pražském Žofíně.
