Jak jsem zlobil o Velikonocích...
Je to zvláštní tichý čas, ta Bílá sobota. Má silný duchovní rozměr, ale vejdou se do ní i zcela konkrétní a praktické velikonoční aktivity, jako třeba pletení pomlázek nebo hledání pěkných nezamořených kopřiv do nádivky. Velikonoce přinášejí intenzivní citové prožitky, chvíle hlubokého ztišení a zamyšlení, i radost a veselí.
Je to příběh starý jako křesťanské lidstvo samo. Co je pozoruhodné, je srozumitelnost tohoto velikonočního příběhu. Je to vzkaz, který prostě pochopí každý, protože každý potřebuje naději. Obrazem této naděje mohou být slova biskupského vikáře pro diakonii Vojtěcha Eliáše. Slova o tom, jak jej vždy znovu a znovu zasáhne kouzlo světel bílosobotní noční vigilie.
Vojtěch Eliáš: „Ten okamžik, kdy se přináší do kostela velikonoční svíce, paškál, a zpívá se ono Světlo Kristovo, a teď si lidé zapalují od té velikonoční svíce tu svoji svíčku, kterou si přinesli, a vy přijdete až k oltáři, otočíte se do kostela, a najednou vidíte ta jednotlivá světélka, tu nádheru těch světel s celou tou symbolikou, která se k tomu váže: že přeci tedy toto světlo září v temnotách a tma je prostě nepohltí, naopak! To krásné světlo jakoby vyhání tu tmu hříchu a tmu strachu a tmu zloby, tak, jak to přeci všichni známe, a jak si přejeme, aby to světlo té velikonoční radosti právě z našich životů tuto tmu vyhnalo.“
Tak vidíte – Vojtěch Eliáš! Dnes ctihodný kněz, vzdělaný a vážený muž, a jak se pěkně poslouchá, že ano... Kdo by to byl býval řekl, když coby malý chlapeček zlobil – a zlobil tak strašně, že jej dokonce známý pater Reinsberg vyhodil coby ministranta z kostela!
Vojtěch Eliáš: „Asi jsem tam jednou už tak šíleně zlobil, že mě – blahé paměti – pater Jiří Reinsberg prostě vyhodil od oltáře!...“
...vážně?!?
Vojtěch Eliáš: „Ano. Prostě řekl: ‚A už se tady nesmíš objevit!‘ A mně to bylo tak líto... Tak jsme šli do jiného kostela, tam byl velmi trpělivý pater Vít Mareček, a ten se mě tak ujal a já jsem tam jako kluk mohl ministrovat... A je teda pravda, že musel mít šílenou trpělivost, protože když si teďka vzpomínám, tak tedy – ano, chápu, že pater Reinsberg asi tehdy musel zařvat: ‚A dost! A ven! ‘“
Člověk ani nemusí být extra psycholog, aby pochopil, že Vojtěch Eliáš, jediný bratříček pěti sester, musel být pěkný mazánek a pěkné kvítko zároveň. Počítám, že pomlázku o velikonočním pondělí si musel vážně hodně užívat...
Vojtěch Eliáš: „No pomlázka, tak to byla velice příjemná záležitost, co si budem povídat... Je pravda, že to byla jedna z činností, které jsem často dělal na Bílou sobotu dopoledne, že jsem si šel na proutky, případně ještě se svými kamarády, a pletli jsme pomlázky. Mě to bavilo, dokonce mě pak bavilo frajeřit a dělat takové ty hrozně dlouhé pomlázky... Mají velkou výhodu: víc straší, než něco dělají, protože ono tím skoro nejde, jak se říká, šlehat. To téměř nejde! Ale vypadá to úplně giganticky, tak se toho každý bojí. Tak jsem se snažil dělat si ohromnou pomlázku vždycky... tak byla taková legrace...“
Legrace, legrace, ale velikonoční koleda může mít i při vší té legraci doslova osudový rozměr!
Vojtěch Eliáš: Apropos, to je – jak se říká – sága naší rodiny! Že vlastně můj tatínek přišel k nám do rodiny tak, že přišel na velikonoční pondělí koledovat, no a – holky neměly vajíčka...! A tak jejich maminka řekla: ‚No, tak ho aspoň pozvěte na oběd!‘“
A už zůstal!
Vojtěch Eliáš: „Takže to je naše rodinná sága, že na velikonoční pondělí se to možná dalo dohromady!“
