Jak nekatolické církve naloží s penězi z restitucí?
Katolický fond do kterého budou vloženy peníze z restitučních náhrad, má zajistit církvi plynulý přechod na samofinancování. Pomýšlí nekatolické církve také na něco podobného? Nebo budou svou odluku církve od státu řešit jiným způsobem? Na to se ptáme tří představitelů nekatolických církví.
Českobratrská církev evangelická je nejpočetnější nekatolickou církví u nás. Na nedávném synodu její zástupci odsouhlasili způsob, jakým rozdělí peníze z finančních náhrad. Popisuje ho 1. náměstek synodní kurátorky ing. Pavel Stolař.
„Pro ČCE znamenají náhrady 75 milionů ročně. A o rozdělení těch peněz rozhoduje postupně synod. To rozhodování není ukončeno. Synod si vyžádal od sborů stanovisko, jakým způsobem má církev s těmi penězi naložit. A vychází to asi tak, že kolem 25 procent by se mělo použít pro diakonické a rozvojové projekty. Tu druhou část rozdělíme. Jedna část bude také uložena do fondu kvalifikovaného investora.“
Takže podpora sociální oblasti a zároveň také fond, který by přinášel zisk. Jak na finanční náhrady pohlíží CČSH, konkrétně patriarcha Tomáš Butta?
„Církev československá husitská rozdělila finanční náhradu mezi jednotlivé diecéze, a diecéze mají svojí vlastní strategii, jak s těmito prostředky nakládat. Ale my jsme jako ústředí církve dali základní doporučení, a to je trojí: Aby prostředky byly použity na investice do vlastního majetku, který by v budoucnosti mohl získat další prostředky pro platy duchovních, aby další část byla použita na sociální práce a sociální programy, a tem třetí způsob zprávy je konzervativní uložení.“
Dvě největší nekatolické církve mají podobný plán, jak s finančními náhradami naložit. A co Církev bratrská, která je označována u nás za nejvíce rostoucí? Za ni mluví tajemník Petr Grulich.
„Naším nejvyšším orgánem je konference a ta rozhodla o tom, že nebudeme investovat do nějakých komerčních projektů a všechny prostředky rozdělujeme do těch našich farností a sborů, které máme po republice. Je jich asi 100 míst. A usilujeme o to, aby ty finanční prostředky pomáhaly práci našich sborů. Jinými slovy, aby se dostaly co nejblíže k lidem.“
Po dobu 17 let se budou církve tedy učit, jak nakládat s finančními náhradami, ale prakticky to už dnes znamená, že tu máme odluku církví od státu. A uživí se? Finanční náklady na život faráře například v Církvi českobratrské evangelické na jeden rok činí kolem 400 tisíc. Kolik členů musí mít sbor, aby faráře uživil, na to mi Pavel Stolař neuměl jednoznačně odpovědět, ale v Církvi bratrské už mají, zdá se, jasno.
„Počítáme, že pokud tam bude 100 angažovaných lidí, že by se to mohlo všechno zvládnout. Že by zaplatili svého kazatele a vlastní správu sboru. Od 1. ledna všechny naše sbory už si své kazatele a všechny další pracovníky platí samy, včetně všech sociálních odvodů a tak dál.“
